Militantní matky. Za co vlastně bojují?!

Než budu nařčena, že nejspíš nevím, o čem mluvím, tak chci říct, že o mateřství toho vím vcelku dost. Mám dva syny (7 let a 1,5 roku), miluji je nade vše a dost často jsem přesvědčená, že jsou naprosto dokonalí, a jímá mě pýcha nad tím, jak úžasné bytosti jsem přivedla na svět.

Zároveň si ale snažím udržet zdravý rozum a kontakt s realitou, a možná proto mě militantní matky opravdu rozčilují. Mám dojem, že nám (normálním matkám) poněkud kazí reputaci.

Když vidím skupinu zasloužilých matek sedících v kavárně plné lidí, jak hromadně kojí své ratolesti, fotí se u toho a pak v médiích či na sociálních sítích tyhle fotky doprovázejí hesly „máme právo kojit“, jdu do vývrtky. Nechápu, proč vznikají na sociálních sítích skupiny, kde ženy hromadně zveřejňují fotky svých porodem a těhotenstvím poznamenaných těl.

Stejně tak šílím, když do mě na ulici najede maminka s kočárkem, protože má nejspíš pocit, že veze národní poklad a Václavské náměstí je prostě její. A ano, naštve mě, když sedím v restauraci, povídám si s kamarádkou, a vedle u stolu vřeští děti, které se jejich maminka ani nesnaží uklidnit, protože mají na tu restauraci stejné právo jako vy.

Když nad tím přemýšlím, tak mě na tom asi nejvíc štve, jak se dnes z něčeho, co je úplně normální, dělá taková věda.

Porodit dítě, pečovat o něj a milovat ho není žádný hrdinský čin. Není to srovnatelné s tím, když desetiletý kluk zachrání svého topícího se kamaráda. Není to stejné, jako když vědec objeví lék na smrtelnou nemoc.

Být matkou je úplně obyčejná věc. Tak samozřejmá a normální, jako že dýcháme vzduch. Takhle to prostě příroda zařídila. Ženy rodí děti. Konec. Tečka.

Vlastně mám pocit, že tyhle militantní matky nejspíš žijí v jiném světě než já. Nikdy jsem totiž neměla pocit, že by mě společnost odstrkovala, že bych musela za své „právo“ být matkou bojovat. Když jsem náhodou potřebovala kojit někde na veřejnosti, vždy se to nějak udělalo. A nemyslím tím, že jsem kluky krmila někde schovaná na záchodě, ale udělala jsem to normálně, decentně. Klidně v kavárně, ale bez povyku, který by v prvé řadě nebyl příjemný mně!

Nemám ani potřebu ukazovat světu svoje strie na břiše. Nepokládám je za nic zvláštního a nemám pocit, že by moje společenské postavení s jizvičkami nějak utrpělo. S kočárkem mi do schodů také vždycky někdo pomohl a rozhodně jsem mu jím nemusela nejdřív přejet nohy.

Když tyhle ženy sleduji, vlastně mi jich je líto. Říkám si, jak moc nešťastné musí být, když mají pocit, že něco tak normálního si musí vybojovat. Jak podivné lidi ve svém okolí musí mít, když necítí lásku, a naopak se domnívají, že musí světu dokázat, že jsou Někdo. A že jim vůbec nedochází, že bojem za právo přebalovat děti uprostřed restaurace tohle stejně nezískají.

A co vy? Co si myslíte o militantních matkách?