Článek
Kolikrát jsem se přistihla, že kamarádkám říkám, že žádné děti mít nebudu. Chci studovat a užívat si. To jsem říkala ještě před osmi lety. Ani jsem se nestačila nadechnout a první dítě bylo na světě. Samozřejmě jsem si „uměla“ vybrat partnera, takže nás tatínek po půl roce opustil.
Zůstala jsem na dítě sama a tahle životní situace mě donutila dívat se a přemýšlet o životě jinak. Dceru jsem vychovala, myslím si, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Dnes, když ji vidím, pokaždé se mé myšlenky odebírají k dobám před několika lety, kdy jsem uvažovala o potratu a žádné dítě jsem nechtěla. Pokaždé mě to dožene až k slzám. Dnes bych si za takové uvažování nafackovala.
Dlouho jsem nemohla najít partnera, ale v podstatě mi ani nechyběl – spíš jsem neměla čas si uvědomit, že ho opravdu postrádám. Věnovala jsem se dceři, jak nejvíc to šlo. Jednou se však přece jen objevil. Dcera už byla velká, takže jsem neměla důvod tajit se s ním. Velmi rychle si ho oblíbila a časem ho brala jako svého tátu. Nevím, jestli se to stává jenom mně, ale pokaždé, když už přijde něco hezkého, má to vždy nějaký háček.
Doufám, že to bude holčičkaFoto: Thinkstock
V případě nového životního partnera to byly jeho tři děti. Když jsem se to dozvěděla, nedokázala jsem si ani ve snu představit, že bychom mohli v jednom bytě mít najednou čtyři děti. Navíc všichni tři kluci, neposední rošťáci v předškolním věku. Já, zvyklá na hodnou, tichou a samostatnou dceru, jsem to nedokázala skousnout a přemýšlela jsem, jestli tohle má budoucnost. Nešlo ani tak o to, že bychom tak početnou rodinu nedokázali uživit. Partner vydělával poměrně slušně a já na tom taky nebyla nejhůř. Bylo to v mé hlavě. Nikdy jsem netoužila, aby mi po domě běhalo tolik capartů.
Spousta lidí mě možná odsoudí, ale ne každý zvládá dítě, natož děti čtyři. Nakonec jsem si řekla, že to prostě zkusíme a budeme žít všichni pod jednou střechou. Začátky jsem často psychicky nezvládala, všude nepořádek a hluk. Po půl roce jsem se však se vším sžila.
Můžu říct, že vícečlenná rodina má mnoho výhod. Máte velkou oporu, neustále se kolem vás něco děje, máte doma více pomocníků, celkově je prostě dům naplněn více láskou. Kamarádky si samozřejmě ze mě utahovaly a připomínaly mi, co jsem kdysi dávno říkala, ale nestydím se za to.
Neplánovala jsem to, možná proto je to o to hezčí. Teď si občas dělám srandu, že bych klidně zvládla dětí i deset. Okolí mi říká, abych to neříkala ani z legrace, nebo se to opravdu stane. Nevím, zda mě bůh tehdy vzal vážně, protože dnes tu sedím a píšu v osmém měsíci těhotenství. Páté dítě je na cestě. Doufejme jen, že to nebude kluk.
Kolik dětí je málo a kolik dost? Jak se žije v početné rodině? Pojďte nám o tom napsat na info@prozeny.cz a vyhrát 500 korun do rodinného rozpočtu.
