Článek
Rodila jsem před sedmi měsíci a i dnes, když píši tento e-mail, se mi chce plakat. Celý porod trval skoro 34 hodin. Bolesti mi začaly po půlnoci a ráno jsme jeli s manželem do porodnice. Tam mi pan doktor řekl, že mám jet domů a přijet nejdříve večer. Tak jsem doma chodila a seděla na gymnastickém míči. Manžel odjel do práce a mě mezi tím neustále otravovala tchyně, která bydlí o patro níž.
Bolesti jsem měla po deseti minutách, dýchala jsem a čekala, až mi praskne voda. V šest večer se vrátil manžel, což tchyni vůbec neodradilo, naopak, stále mi měřila čas mezi kontrakcemi a neustále nás vyháněla do porodnice. O půl desáté večer jsem už její naléhání nevydržela a jeli jsme do porodnice. Tam mi paní doktorka sdělila, že čípek je spotřebovaný a začínám se otvírat, nicméně že to bude tak deset hodin ještě trvat. Manžel se sebral a odjel domů, mě zavedla sestra na porodní pokoj.
Paní doktorka ještě přišla, aby mě informovala o epidurální anestezii. Řekla jsem jí, že epidurál nechci, ale že už mi bolesti trvají téměř 24 hodin a že jsem moc unavená. Následovala rada, abych se vyspala. Nemyslím si, že jsem nějaká citlivka, ale při kontrakcích po 5 minutách se opravdu spát nedá. Přišla sestra natočit mi monitor. Když odešla, prcek mě kopnul, mně se chtělo na záchod, tak jsem ji zavolala, že musím na toaletu.
Nevím, jestli můj syn bude mít sourozenceFoto: shutterstock.com
Hrubým způsobem mě seřvala, že takhle to nejde a že nejsem ani první, ani poslední, kdo dnes v noci rodí. Ještě jsem ji požádala o porodní stoličku, což jsem asi neměla dělat, a pak už jsem se bála si o cokoliv říct. Zdálo se mi, že se čas strašně vleče. Jenže ve tři hodiny ráno se mi zablokovala páteř a já jsem se nemohla ani pohnout.
Nemohla jsem sedět, ležet, vstát a chodit, prostě nic. Poprosila jsem o epidurál. V 5 ráno mi ho teprve zavedli, což po dvou hodinách obrovské bolesti bylo vysvobození. Začala jsem zase chodit po pokoji a říkala si, že už to přece bude každou chvíli. To jsem se ovšem spletla. Po šesté ráno přišla nová sestřička a pomohla mi s přípravou na porod. V osm hodin přijel manžel, ovšem sestra nám řekla, že to ještě nebude, a tak zase odjel. Zase jsem zůstala sama na pokoji.
V deset hodin přijel manžel, zavolal sestru a začalo se něco dít. Lékař nařídil infuzi s oxytocinem a mně se rozběhl porod. Praskla mi voda a přišly neuvěřitelně silné bolesti. Když jsem začala o půl jedenácté rodit, myslela jsem si, že toho prcka neporodím. Byla jsem vyčerpaná, že se mi třásly ruce i nohy a přála jsem si, ať už to všechno skončí. Syn se narodil v 10.42, ale byl přidušený, takže jsem ho viděla jen jednou, než ho odnesli.
Zůstala jsem sama na porodním pokoji, bez dítěte, bez manžela. Polomrtvá, bez toho nádherného pocitu štěstí, které by měla maminka zažít. I dnes pláču, když si na to vzpomenu. Mám báječného syna a doufám, že jednou budu mít odvahu pořídit mu sourozence. Zatím ji nemám.
Cítila jste se u porodu podobně jako Simona? Zažila jste více různých porodů? Jaké to bylo a jak se cítíte dnes? Pojďte nám povyprávět svůj příběh z porodního sálu na info@prozeny.cz
