Článek
Tehdy mi bylo asi třináct let. Puberta. Často jsem se prohlížela v zrcadle a všímala nedostatků, ať už se jednalo o akné, nebo malá prsa, jednoduše řečeno, nepřipadala jsem si ani trochu hezká.
Jednou jsem měla před vystoupením, na kterém mi moc záleželo. Stála jsem před zrcadlem a snažila se zamaskovat, co se dalo. Měly jsme nařízené, že všechny budeme mít vyčesané vlasy do drdolu. Když mě naše kadeřnice česala a já se potom uviděla v zrcadle, objevila jsem něco, co jsem asi objevit nikdy neměla. Mé odstálé a obří uši. Vypadalo to příšerně, pro třináctiletou holku něco nepředstavitelného.
Nikdy jsem culík nenosila, navíc jsem měla docela krátké vlasy, takže jsem se cítila mezi ostatními jako nějaké stvoření z jiné planety. Jako mimozemšťan, co má radary jako dva talíře. Ale nechtěla jsem na sobě dát nic znát. Vystoupení jsem odtancovala, ale s neustálou myšlenkou na to, jak kolem mě vlají mé obří uši. Doma jsem zrcadlo nechtěla ani vidět a pořád jsem na to myslela.
Po pár týdnech jsem se svěřila mamce. Ta ovšem říkala pravý opak. Že si to jen namlouvám, protože jsem ve vývinu, ale že jsem krásná holka a uši rozhodně odstálé nemám a veliké už vůbec ne. To mě dokázalo ještě více vytočit a začala jsem se zavírat sama v pokoji.
Nemohla jsem se na sebe ani podívatFoto: shutterstock.com
Potom jsem na nějaký čas na svůj problém přestala myslet. Až po třech letech, bylo mi sedmnáct a na naši školu někdo přinesl vši. Každý musel být zkontrolován a mezi těmi, co je nachytali, jsem byla i já. To znamenalo ostříhat vlasy nakrátko a to byl konec. Uši opět vykoukly a já si zase začala uvědomovat, jak hrozně vypadám.
Měla jsem tehdy čerstvě kluka a měla jsem strach, kdy si toho všimne a začne se otáčet za jinými. Rozhodla jsem se, že s tím něco musím udělat. Řekla jsem mamce, že chci jít na operaci, aby mi uši zmenšili a přišili, aby tolik neodstávaly. Mamka ale s ničím takovým nesouhlasila. A tak jsem začala šetřit, našla si brigádu a peníze si schovávala na tolik vytouženou operaci.
A v 18 jsem se nechala objednat na zákrok. Nikdo o tom nevěděl. Když jsem přišla domů s ofačovanou hlavou, první, co rodiče napadlo, bylo, že jsem někde nabourala. Řekla jsem jim, že mám plastiku uší. Mamka byla v šoku nejvíc a můj přítel nechápal, proč jsem se pro něco takového rozhodla. Když jsem mu vysvětlila, co jsem prožívala a cítila, pochopil to, ale ujistil mě, že by se se mnou kvůli odstálým a velkým uším rozhodně nerozešel. I když mě to trochu uklidnilo, stejně jsem byla ráda, že jsem na zákrok šla.
Cítila jsem se jako znovuzrozená a po pár měsících jsem mohla vyjít ven, bez modřin, s krásnýma ušima. Dnes už je mi o pár let víc a vzhled pro mě není určitě to nejdůležitější. Přesto bych se v té samé situaci zachovala stejně. A kdyby jednou přišla moje dcera se stejným problémem, rozhodně bych jí v žádném zákroku nebránila.
Měly jste někdy podobné problémy se svým vzhledem? Rozhodly jste se pro plastiku? Jak vám doopravdy změnila život? Máte jiný názor a plastiky odsuzujete? Pojďte nám o tom napsat na info@prozeny.cz a vyhrát 500 korun.
