Neuznávám existenci náhradních tatínků

Časopis Uzlíček srpen 2008

Šéfuje módnímu časopisu, píše fejetony, organizuje charitativní akce, věnuje se modelingu a samozřejmě píše knihy. Zřejmě je tudíž důkazem rčení, že čím víc toho člověk dělá, tím víc toho i stíhá. Přesto platí, že nejvíce času Bára Nesvadbová věnuje své dceři. Nebo - jak sama tvrdí - dcera věnuje čas jí...

Řekla jste, že spoustu věcí stíháte i díky tomu, že málo spíte. To tak bylo vždycky?

Zdaleka ne! Já byla kdysi hroznej spáč. Dokázala jsem chrnět do deseti dopoledne, ale po porodu se to tak nějak přešouplo. Narušila jsem si spánkový režim a už nikdy se to nevrátilo do původního stavu. Ale nevadí - hlavní je, že si přijdu i po těch šesti hodinách spánku odpočatá a stačí mi to. Naopak, když se přespím, jsem z toho nervózní.

Lidé, kterým stačí málo spát, vesměs tvrdí, že jim energii, kterou nenaberou ve spánku, musí dodat něco jiného, nějaká náhražka. Co dobíjí vás?

Nejvíc jednoznačně Bibiana! Ta přímo rozdává pozitivní energii. Usmívá se a je s ní zábava. Naposledy mě hrozně rozesmála tím, jak parodovala Erbena. Naučila se recitovat Polednici a pak do toho vkládala úplně nová slova. Bylo to kouzelné!

Čtete dceři knihy?

Samozřejmě, že jí čtu. Pravidelně každý večer a každé ráno. Vždy tak tři pohádky. Nepravidelně přes den - kdykoliv si vzpomene. My skoro nekoukáme na televizi, ani ji nemáme, jen DVD na filmy. To znamená, že ve volném čase, když si Bibi nehraje nebo se neučí, tak jí čtu. Ona sama číst ještě neumí. Zvládá velkou abecedu. Malou zatím ne.

Čítával vám tatínek před spaním, když jste byla malá?

U nás předčítala maminka. Táta mi před spaním pohádky vyprávěl. Vlastní. Vymyšlené. Ze života. Třeba já jako malá milovala balet a Vlastimila Harapese, tak mi vyprávěl pohádky o něm. Škoda, že je nesepsal. Myslím, že by bavily i jiné děti, nejen mne. Vzhledem k tomu, že tátovým bratrancem byl Václav Vorlíček a jedním z nejbližších přátel Miloš Macourek, tak jsem k české tvorbě pro děti měla pochopitelně velmi blízko.

Hltala jste knihy svého otce?

Nehltala. Vždy mě bavily jeho povídky, ale upřímně - nejsem typický sci-fi fanoušek.

Jaký moment z dětství si vybavíte jako první?

Pamatuju si, jak mi tatínek koupil papírové konfety a hráli jsme si v Riegrových sadech na barevný déšť. Mohly mi být tak tři roky. Ten obrázek smíchu, bezstarostnosti a spousty, spousty barev, nikdy nezapomenu.

Označila byste to za váš nejsilnější zážitek z dětství?

Těžko říci, takových zážitků je totiž spousta. Vzpomínám, že jednou mi táta koupil zlaté lodičky na vysokém podpatku. Mohlo mi být tak osm. Inu, trošku skandál z toho doma byl... A taky si pamatuju prázdniny s mámou. Brala mne vždy na tři týdny na hory a lezly jsme po kopcích, zkoumaly medvědí otisky, sbíraly borůvky a hledaly houby. Vždy, když si mám v hlavě vybavit pocit volna - prázdnin, objeví se mi právě tohle zálesáctví s mámou.

Když už byla řeč o vašem čase, dá se říci, kolik ho denně věnujete dcerce?

Asi tak šestnáct hodin. Ovšem nevím, zda ten čas nevěnuje spíš ona mně. Děláme totiž všechno dohromady.

A co nejčastěji děláte o víkendu?

Většinou jezdíme na koně a plavat. Taky jsme hodně výletové. Bereme to od zámků, přes safari, po Disneyland. A každý druhý víkend je Bi u svého tatínka. To je pak doba, kdy mně se hrozně stýská, takže jsem v redakci a pracuju.

Kdy vlastně píšete knihy? Přes noc, když malá spí...?

Přesně tak. Začínám kolem desáté večer. A končím zhruba ve čtyři...

Ptá se vás Bibiana někdy: »Mami, a o čem vlastně píšeš?« Co jí případně odpovídáte? Vždyť téma mezilidských vztahů je těžké na pochopení malého děťátka...

Víte, my si o lidech a jejich vztazích relativně hodně často povídáme. Všechno se dá vysvětlit. Láska. Sex. Smrt. Víra. Všechno.

Dá se říci, co bylo pro malou to nejtěžší na pochopení?

Nejhůř se mi vysvětlovalo, když zemřela babička. Smrt v rodině vždycky hrozně bolí a zdá se mi, že smutek z téhle ztráty má v sobě Bi dodneška.

Máte nějaké přání, co chcete, aby z dcerky jednou vyrostlo? Jde mi o to, zda jí budete předkládat nějaké své vize, nebo výběr budoucího uplatnění v životě necháte čistě na ní?

Rozhodně ji nechci do ničeho nutit, mám výchovné zásady - ukázat co nejvíc a dát volnost k vlastnímu rozhodnutí. Ale už dnes vidím, že je velká komediantka, takže to na žádnou vědeckou kariéru nevypadá...

Budete jí radit i ve výběru partnerů? Omlouvám se za kacířskou myšlenku, ale - možná by jí vaše zkušenosti mohly pomoci, aby nenarazila tak často jako vy...?

Ona vyrůstá jinak, než jsem vyrůstala já. Já měla láskyplné rodiče, kteří se absolutně nikdy nehádali, byli si skvělými partnery a mne vychovávali s psychiatrickou důsledností a stoickým klidem. Měla jsem obě babičky, jednoho dědu. Dá se říct, úplnou rodinu. Bibi je z rodiny rozvedené, byť jsme s Karlem dobrými přáteli, tak jako rodiče fungujeme odděleně. Zemřel jí dědeček, s nímž žila a měla ho moc ráda, i prababička, která s ní také bydlela. Čili už jen z faktů, které tu holčičku potkaly, je jasné, že bude svět, lidi kolem sebe posuzovat jinak než já. Přála bych jí dobré partnerství, nicméně fakt nebudu do jejího výběru nijak zasahovat.

Pro mnohé ženy jste příkladem toho, že při výchově dítěte nejsou muži v podstatě ani potřeba. Co vy na to?

Myslím, že není na světě větší štěstí, než mít fungující rodinu. Takže bych nerada byla příkladem ženy, která razí existenci zásadně jen bez mužů.

Pokud to není tajemství, jakou roli hrají ve vašem současném životě muži? A nepřivedete náhodou v brzké době dcerce náhradního tatínka?

Neuznávám existenci náhradních tatínků. Nebo snad náhradních maminek. Rodiče má člověk jen jedny. A naštěstí má Bibi kolem sebe hodně mužů - mých přátel.

Naznačila jste, že s tatínkem Bibiany vycházíte dobře. Zajímal by mě recept na to, jak k tomuto stavu věcí dojít? Mnohdy si totiž nemohou manželé po rozvodu ani přijít na jméno...

Pozitivní vztah mezi mužem a ženou, kteří se rozvedli, pochopitelně nenastane hned po rozvodu. Také my jsme se museli nejprve naučit být dobrými přáteli. Chce to čas. Člověk si musí vzpomenout, proč si s tím druhým člověkem dítě pořídil, proč ho měl rád, co se mu na něm líbilo, a naopak zapomenout na to špatné.

Tak to je asi ten recept... Na následující otázku možná částečně naznačují odpověď vaše knihy, ale stejně bych vám ji rád položil. Nedvědi zpívají »víš, holky těžší to maj«. Souhlasíte, že ženy to mají v živote těžší než muži?

Asi jak kdy, ne? Já jsem třeba ráda, že nejsem chlap. A jsem ráda, že nemám kluka (smích). Nemohla bych ho oblíkat do princeznovských šaticek...

Co na své dceři nejvíce obdivujete?

To, že nemá trému. Vystřihla hlavní roli v tanečním představení před zaplněným Salesiánským divadlem. Já si okousala nehty, a ona se ještě usmála do kamery... Jako že nic...

Předpokládám, že chodí do tanečního kroužku...

Ano, již dva roky k lektorce Kateřině Rýdlové. Tanec ji lákal odmalička, tak nás obě naráz napadlo, že by byla škoda, kdyby to nezkusila.

Je přátelská a kamarádská k ostatním dětem?

Je hrozně hodná. Jak se stále pohybuje v dospělácké společnosti, jak je zahrnována hračkami a hadříky, tak se ráda dělí, ráda se stará o menší děti.

Jedináčkové to mívají těžší při zapojení do dětského kolektivu, protože jsou zvyklí na společnost dospělých...

Bi půjde do školky v září a musím říct, že se její adaptace mezi vrstevníky nebojím. Je vnímavá, starostlivá, a jsem si jistá, že si s tím dokáže poradit. Taky jsem bývala jedináček a nikdy jsem se nesetkala s žádnými problémy. Měla jsem výhodu, že jsem hodně času trávila se svým stejně starým bratrancem. U jedináčků podle mě hodně záleží i na přístupu rodičů ke konkrétnímu dítěti.

Jste přísným rodičem nebo dodržujete moderní trend o »volné výchově«?

Já jsem absolutní příznivec volné výchovy. Zatím se mi to nikdy nevymstilo.

A co když bude jednou potřeba přitáhnout opratě?

V žádném případě je přitahovat nebudu! S Bibčou fungujeme jako dvě kamarádky a nehodlám na tom nic měnit. Je to rodinný model - také naši ke mně odmalička přistupovali jako k sobě rovné a nikdy se jim to nevymklo z ruky. A z toho si beru příklad!

Existuje něco, v čem je Bibiana úplně jiná než vy?

Jinak vypadá. Já jsem bílá. Ona černá. Vypadá jako malý Karel (smích).

Prozraďte, plánovala jste před těmi šesti lety mateřství, nebo to přišlo samo od sebe?

Mateřství jsem plánovala. Ale já ho plánuji vlastně pořád! Někdy od dvaadvaceti toužím po dětech. Bohužel mám jen jedno...

Ženy po porodu si často stěžují, že se jim už nedaří získat zpátky někdejší postavu. Váš problém to očividně není. Co všechno pro to musíte udělat?

To je jednoduché: nejím!

Prosím? To jako že držíte radikální diety?

Tak to ne. Diety v žádném případě. To by mě nebavilo! Asi by mě zničilo, kdybych měla předepsáno, že mám týden jíst přesně tolik a tolik zeleniny, a v tolik a tolik hodin. Prostě buď potřebuju zhubnout, a tak nejím, nebo nepotřebuju, a v tom případě jím.

Kdybyste měla na závěr shrnout, jak mateřství změnilo vás osobně, co byste uvedla?

Sebralo mi vlastní čas. Dalo absolutní lásku. A absolutní štěstí.

Časopis Uzlíček srpen 2008