Asi jsem nymfomanka...

Zuzana prožívala celkem spokojený vztah, kdyby nebylo jedné věci: sexu. Kupodivu nešlo o klasický problém, kdy přítel vyžaduje milování každý večer a partnerku často „bolí hlava". Bylo to totiž přesně naopak. Sexu se nemohla nabažit Zuzana. Samozřejmostí byly postelové hrátky rovnou po příchodu z práce a také pravidelná hodinka před spaním. Ráno budila rozespalého Martina a jednoznačnými pohyby mu dávala najevo, na co by měla chuť. Ani to jí nestačilo, a proto se začala ještě několikrát ukojovat během dne sama.

Možná si řeknete, že taková žena je sen každého chlapa. Martin si to na začátku také myslel. Ale po pár měsících, kdy byl permanentně nevyspalý, chodil pozdě do práce a Zuzanina touha nepolevovala, ba spíš naopak, se začal vymlouvat on. To Zuzaně pochopitelně vadilo, protože sex prostě potřebovala. Začala tedy spát prakticky s každým, kdo nebyl proti. Když Martin zjistil, že se vyspala skoro se všemi jeho kamarády, milou Zuzanu ponechal vlastnímu osudu. Jak se zdálo, zas tolik jí to nevadilo. Možná snad pouze to, že bylo o jednoho jistého partnera na sex méně...

Nymfomanie patří s podobnou poruchou satyriázou, kterou můžeme najít u mužů, pod pojem hypersexualita. Obojí se definuje jako zvýšený sexuální pud. Ale právě v pojmu „zvýšený" je jádro problému. Pokud o něčem tvrdíme, že je zvýšené, potom musíme znát, kolik je ta správná míra. V sexu jsou totiž jakékoliv hranice velmi těžko stanovitelné a povoleno je prakticky vše, ale s jednou obrovskou výjimkou - musí se to líbit oběma. Co někdo považuje za nadmíru sexu, nemusí jinému stačit.

Časy se mění, a co je dnes považováno za normální, patřilo ještě před sto lety mezi zvrhlé chování. Za nepřirozenou a chlípnou byla ostatně považována i samotná ženská touha. Žena se dříve nemohla nijak projevovat jako sexuálně založený tvor a na její libido bylo nahlíženo jako na něco nežádoucího, ba odporného. Toto smýšlení převažovalo ještě po část minulého století, kdy byla nymfomanie zařazena mezi nemoci. Naštěstí emancipace vtrhla i do nazírání na sexualitu a ženský chtíč dnes není považován za něco nepatřičného, ale naopak zdravého. Proto dnešní věda nepovažuje nymfomanii za nemoc, ale pouze za určitý typ chování. Známý sexuolog Radim Uzel pak tvrdí, že nálepka nymfomanie putuje do tříděného odpadu a že hypersexualita ženy se stále méně považuje za úchylku.

Těžko hovořit o léčbě - jde spíše o úpravu chování. A ta je žádoucí tehdy, když si nymfomanka k sobě nevybere partnera, který by s ní její touhu sdílel, ale jeho potřeba sexu je mnohem menší. Ve většině případů se takto „postižená" žena podrobí psychoanalýze, v případě, že je zjištěna nadprodukce hormonů, je možné nasadit také hormonální léčbu. Na světě ale existuje mnoho žen, které jsou s touto odchylkou spokojeny a neměnily by. Je však třeba, aby se i ony přizpůsobily - našly si vhodného partnera a případnou potřebu substituovaly autoerotikou.

A jak se vy dokážete se svým partnerem sladit ohledně postelových hrátek? Milujete se podle vás moc, nebo málo? Znáte ve svém okolí někoho, kdo „trpí" nymfomanií? Přijde vám takové chování nemorální, nebo máte pro ně slova omluvy? Napište nám na info@prozeny.cz!