Pavel Berky z MasterChef Česko: Vaření bylo ještě před módou

Pavel Berky (33) pochází z romské rodiny a vyrůstal na Slovensku. Patří k módním návrhářům, kterým se podařilo proslavit i ve světě. V roce 2016 například vyhrál v americkém Salt Lake City soutěž Exalt Fashion Show, kde prezentoval modely inspirované slovenským folklorem.

Hlavní cenou byla vlastní fashion show ve čtyřech světových metropolích: v New Yorku, Miláně, Paříži a Londýně. Nyní má Pavel ateliér v Praze a také nastupuje jako návrhář do módní značky E.daniely.

Na začátku dubna měl v plánu představit svou novou kolekci na módní přehlídce Life is Fashion, která je ale kvůli současné pandemii koronaviru zrušena. A tak šije Pavel Berky místo toho v ateliéru látkové roušky, jako mnoho dalších návrhářů.

Vy ho ale nejspíš znáte z televizní kulinářské soutěže MasterChef Česko, vaření je totiž jeho koníček.

Jste módní návrhář. Jak vás napadlo přihlásit se do soutěže o vaření?

Vaření je po módě mou druhou vášní. Sledoval jsem loňský ročník a hrozně fandil od začátku Kristínce (Kristína Němčková, loňská vítězka soutěže, pozn. red.). Ta mě inspirovala. Shodou okolností jsem se s ní měl tu čest poznat při jedné společenské akci a padli jsme si do noty. Pak jsme společně vytvořili pár módních kousků. Šlo konkrétně o šaty, které jsou inspirované kuchařským rondonem.

A dostal jste od Kristíny Nemčkové nějaké rady do letošního ročníku?

Ona vůbec nechtěla, řekla, že si tím musím projít sám. Ale samozřejmě, že drobné technické věci mi prozradila. Ale nic, co bych asi sám neodvodil. Hlavně abych si vždy dobře zorganizoval čas, abych všechno stihl v limitu.

Z čeho jste měl největší strach?

Mým největším strašákem byly asi ryby. Já je sice hrozně rád jím, ale neumím je moc připravovat. A tak jediné, co jsem si vyzkoušel předem, bylo filetování.

V čem jste tedy naopak dobrý?

No je to vtipné, ale já jsem si vždycky myslel, že umím dobře péct a že dorty mi tedy jdou. Ale můj partner Matěj mě varoval, ať se tím nikde raději nechlubím, že mě na tom pak určitě v soutěži porotci nachytají. Ale péct mě baví. Také jsme hodně masoví, a tak rád připravuji maso. Nakupuji ho z lokálních zdrojů. Doma vařím často.

Měl jste obavy z porotců? Překvapili vás něčím?

Největší respekt jsem měl z Radka Kašpárka, asi proto, že má i Michelinskou hvězdu. Ale ukázal se jako citlivý a milý člověk, stejně jako Přemek Forejt. Pan Punčochář je zase hrozně vtipný.

Pojďme se teď bavit o vaší profesi módního návrháře. Kde jste přišel k uměleckým vlohám? 

Těžko říct, rodiče jsou zdravotníci a nikdo se u nás módě nevěnoval. Zato se u nás hodně vařilo, byli jsme doma vždy hodně pohostinní. Takže jsem vlastně dřív vařil, než se začal věnovat módě.

A pak jste se poměrně brzy vydal do světa. Kam jste jel? 

Po střední škole, kterou byla oděvní průmyslovka v Trenčíně, jsem odcestoval v šestnácti do Francie, kde jsem se účastnil jednoho projektu Evropské unie jako dobrovolník. Pracoval jsem v jedné organizaci, měl vše zajištěné, akorát jsem pobíral nějaké kapesné. Chtěl jsem tam načerpat inspiraci a nechtělo se mi ještě do práce. Navíc jsem maturoval z francouzštiny, takže jsem věděl, že se dorozumím. Byl jsem tam rok. Mimochodem, zkušenosti s vařením se mi tam dost hodily.

Po návratu jste šel do Prahy studovat uměleckou průmyslovku, ale nedostudoval jste ji. Proč?

Studoval jsem tři roky a pak mě to přestalo bavit. Bylo to hodně umělecké a slovo komerce se tam nesmělo snad ani zmínit. Dalo mi to hodně, ale už mě  trochu živila móda, a tak jsem odešel, chtěl jsem si budovat vlastní značku. Představil jsem tehdy úspěšnou kolekci na jednom z pražských fashion weeků, ale pak jsem s přítelem odcestoval na nějaký čas do Londýna, kde to nebylo vůbec jednoduché, jak jsme záhy zjistili. Zkušenost to ovšem byla nepřekonatelná.

Váš přítel Matěj Pardus se živí hudbou a pomáhá vám s propagací vaší značky. Kde jste se poznali?

V jednom pražském klubu a nyní jsme spolu skoro 8 let. Je do docela dlouhá doba, ale je to moje velká podpora. Jak v Londýně, kam jsme spolu odjeli v roce 2015 a já neuměl na rozdíl od něj vůbec anglicky, tak nyní, kdy mi pomáhá s PR. Tyhle věci mi moc nejdou. 

Co vás přimělo k návratu do Prahy?

Náš návrat byl tak trochu nedobrovolný. Zapojil jsem se v Česku do projektu pro začínající módní návrháře a ten projekt jsem v roce 2017 vyhrál. Musel jsem vytvořit speciální kolekci a začalo být náročné pořád cestovat mezi Londýnem a Prahou. Kvůli těm závazkům jsme se tedy vrátili.

Změnilo se tu něco po vašem návratu?

Jednak šla za ty tři roky, co jsme byli pryč, designová tvorba dopředu a více se o ni zajímají ženy, ale cítili jsme s Matějem i lepší přijetí ve společnosti. Už jsme se tak často nepotýkali s narážkami na naši homosexualitu nebo na to, že jsem Rom. Moje kombinace je vražedná. I to byl trochu důvod, proč jsme do Londýna odešli, tam se s ničím takovým nesetkáte. Ale rodiče mě naučili zásadní věc, jak se s narážkami a xenofobií ve společnosti vypořádat. Říkali, že musím být vždy lepší a mít navrch.

Když se podíváte na začátky, jakou proměnou prošla vaše tvorba? 

Dříve byly mé zákaznice spíše z uměleckého prostředí. Teď je to jiné, proto jsem tvorbu více přizpůsobil a osekal. Moje věci teď kupují spíš normální ženy, rád dělám volnočasovou módu. Občas samozřejmě ušiji i plesové nebo svatební šaty, ale to jen výjimečně. Mám vybudovanou  základnu stálých zákaznic a většinou jde o ženy nad 35 let.

A jaké jsou vaše plány do budoucna? Co třeba svatba nebo děti?

Mluvíme o tom, ale ještě jsme se vlastně navzájem nepožádali o ruku. Pokud na to dojde, já bych chtěl určitě velkou svatbu, protože mám velkou rodinu na Slovensku. Ale u nás je to trochu složité, stejně jako s dětmi. Navíc v tom nemáme jasno. Já preferuji spíše adopci a Matěj zkumavkovou cestu, která ovšem u nás není povolená. Proto nás láká někdy odcestovat, případně žít v zahraničí. Nejraději v New Yorku.

O tom, jak si osvojili syna, vypráví Vladimír s Andrejem.