Hlavní obsah

Porod aneb Jak to vidí tatínek

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

V okamžiku se mi zastavil celý svět

O půl třetí ráno už město většinou tvrdě spí a po vltavském nábřeží se plouží poslední unavené taxíky, noční tramvaje a policejní auta. A také se někdy mezi nimi pohybují budoucí otcové, kteří vezou nastávající maminku k porodu. Jako například já. Tu noc ze dvanáctého na třináctého března si pamatuji do poslední bdělé minuty.

Článek

A to miminko si necháme?

Pro jistotu jsem si do kapsy přibalil detektivku, abych si krátil dlouhou chvíli, ale jakmile jsme se dostali na porodní sál, vůbec jsem na ni nepomyslel. A ani těch šedesát stran, které jsem zhltal při čekání před příjmem, mi v paměti nevyrylo nijak hlubokou brázdu.

Seděli tam se mnou ještě dva další nervózní perspektivní otcové a já si na zšeřelé chodbě, kde každé přesednutí na tvrdých lavicích působilo nesnesitelný rámus, připadal tak trochu nepatřičně. Ve dveřích se objevila porodní asistentka a řekla mi, abych přinesl manželce věci. Jdeme na sál.

Neexistuje nejspíš nic bizarnějšího než čekání na porod brzy ráno. Hodiny mezi psem a vlkem, kdy člověk upadá do neklidného podřimování v křesle na porodním sále vedle vlastní manželky, aby se každou chvilku budil za zvuků monitoru, který zesiloval tlukot srdce mého syna, kterému se očividně ven moc nechtělo.

Tak dobře, porodíme miminko!

Připadalo mi, že ten zvuk je jedinou skutečnou věcí v neskutečném čase, kdy obloha za oknem pozvolna šedla a světlala. Zdálo se mi, že se ten zvuk musí rozléhat celým oddělením a možná i celým městem, které žilo dalším březnovým dnem. A já zase usínal a budil se stejně jako manželka, kterou bolesti nenechaly poslední dva dny moc odpočívat. Potřebovali jsme to oba - to jsme ještě netušili, jak dlouho se v porodnici zdržíme...

Přišlo ráno, stahy pokračovaly. V porodnici se vystřídala nová směna, nový lékař, nová porodní asistentka natočila monitor. Přiznávám se, že mi ty hodiny trochu splývají. Někdy v té době se rozhodlo, že se udělá příprava k porodu, beze mě. Vyrazil jsem ven, abych si zakouřil a rozeslal z mobilu všem jasnou zprávu: JDEME NA TO! Pak jsem se vrátil a řekl manželce: „Tak dobře, porodíme miminko."

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Obdivuji sílu, co v sobě mají ženy

Jdeme na to!

Tak jednoduché to nebylo. Manželka sice měla stahy, ale neotevírala se tak rychle, jak nejspíš měla. Další směna, další porodník, další porodní asistentka, další monitor, přibyla kapačka. A pořád nic. Všichni na nás byli tak moc hodní, až nám bylo trapné, že s nimi nemůžeme spolupracovat trochu víc. Někdy v té době se na scéně objevil anesteziolog, který zavedl epidurální analgezii, a manželka mu dodnes vděčí za to, že si z toho dne pamatuje něco jiného než jen bolesti.

Patnáctá hodina odbila

To už jsme byli v podolské porodnici patnáctou hodinu a chystali jsme se na seznámení se čtvrtou porodní směnou. Začalo se dokonce mluvit i o císařském řezu, protože miminko zůstávalo i přes usilovné tlačení pořád uvnitř a nikdo nevěděl proč. S obavami jsem sledoval, jak moje manželka (která obvykle dokáže polykat železné ingoty a plivat hřebíky) ztrácí s každým dalším stahem síly. Nevypadalo to dobře a to jsme teprve začínali tlačit.

Události dalších minut byly příliš drastické na to, abych se o nich široce rozepisoval, a z úcty k vlastní ženě se tedy na scénu vracím až v okamžiku, kdy začaly lékařka s porodní asistentkou svorně tvrdit, že „už vidí hlavičku".

Pobaveně jsem si pomyslel: „Hm, jistě... hlavičku. To vám tak budu věřit!", ale v zájmu věci jsem začal manželku přesvědčovat o tom, že už je to na spadnutí.

Celou tu dobu jsem musel bez dechu obdivovat tu strašnou sílu, kterou v sobě ženy mají, a zároveň jsem trpěl strašlivou bezmocností, které musí u porodu čelit všichni muži. Na světě neexistuje způsob, jakým by mohli být v tom okamžiku platní. A pak manželka zatlačila znovu a na svět se začala opravdu prodírat kudrnatá hlavička! Ještě naposledy se náš syn na chvilku zastavil, aby se natočil do strany, a pak už se objevila ramena, ruce a byl venku celý.

Vesmír se v tom okamžiku zastavil, nabral dech, nervózně přešlápl, odkašlal si a zase se pohnul. Manželka překročila práh a byli jsme konečně tři...

Zdroj: Dámskájízda.cz

ynezorPumanzeSaNyknalC