Hlavní obsah

Příběh Simony: Bráška má obrnu, ale miluju ho nade vše na světě!

Foto: thinkstock

Simona bratrovo postižení zvládla skvěle (ilustrační foto)

Když malému Míšovi před lety zjistili, že trpí dětskou mozkovou obrnou, byl to pro jeho rodinu šok. S osudem se ale nakonec dokázala statečně poprat, a tak má dnes patnáctiletý Michal nejen skvělé rodiče, ale hlavně sestru Simonu, která na něj nedá dopustit!

Článek

„Všechno to začalo před patnácti lety, kdy se narodil můj mladší bratr Michal,“ začíná vyprávění sedmadvacetiletá Simona. Ač měla její maminka zcela bezproblémové těhotenství a také porod probíhal bez závažnějších komplikací, všechno v pořádku bohužel nebylo.

„První náznaky jsme začali pozorovat půl roku po Míšově narození. Na rozdíl od zdravého miminka bráška neudržel hlavičku nahoře, neotáčel se na bok, a jen ležel na zádech,“ popisuje momenty, které celou rodinu zneklidnily. Proto rodiče s Míšou bez váhání navštívili lékaře a brzy se dozvěděli krutou pravdu: Míša trpí dětskou mozkovou obrnou, zkráceně DMO.

A jak teď dál?

„Nikdy nám nedokázali říci, proč zrovna našeho Míšu toto onemocnění postihlo. Nakonec jsme se přestali ptát, protože žádná odpověď stejně nemohla nijak změnit situaci, se kterou jsme se ze dne na den museli vyrovnat,“ popisuje otevřeně Simona. Nejvíce to zasáhlo maminku. „Dávala si vše za vinu a smiřovala se s tím velmi těžce,“ vypráví její dcera.

O nemoci celá rodina pak přečetla vše, na co narazila. „A i když jsme věděli, co nás bude v dalších dnech a letech čekat i jak obtížné to bude – bez váhání jsme se pustili do náročné péče o bratra,“ popisuje Simona.

Nevzdáváme se my ani Míša

Rok a půl běhali členové rodiny s chlapcem po všech možných i nemožných vyšetřeních, aby s ním mohli začít jezdit do Státních léčebných lázní Velké Losiny. Jeho léčba tam trvala vždy dva měsíce v každém roce. Chodil na vodoléčby, plavání, absolvoval voskové teplé zábaly na dolní části těla, rehabilitaci celého těla tunelovým magnetem a také jezdil na koni. „Po nějaké době začala intenzivní léčba konečně přinášet ovoce. I proto jsme zkusili další léčení v Jánských lázních v Krkonoších, kam jsme jezdili několik následujících let,“ doplňuje Simona.

Cvičit a bavit se? Proč ne!

Když Míša sfoukl pět svíček z narozeninového dortu, dostala Simona nápad: začal s ní chodit cvičit do tělocvičny. A to přesto, že mu zůstal špatný došlap na pravou nohu.„Chtěla jsem, aby měla mamka aspoň trochu volného času a mohla odpočívat. Věděla jsem, že se o něj dokážu postarat,“ povídá Simona.

Míšovi se prý v tělocvičně ohromně líbilo, byl mezi dětmi, a to mu dodávalo sílu. Dokonce se naučil šplhat na laně a během pár dní se dostal až úplně nahoru. Bylo fajn pozorovat jeho pokroky a jak se do tělocvičny vždy těšil.

Foto: thinkstock

Simona na svého mladšího brášku nedá dopustit (ilustrační foto)

Nezlob už!

Později se ale vše zkomplikovalo – Míša začal v tělocvičně strašně zlobit, počurávat se jen tak ze smíchu a také se u něj projevily známky agresivity. „Čekalo nás další kolečko po různých lékařích, abychom zjistili, žetrpí středně těžkou mentální retardací,“ popisuje Simona a doplňuje, že lékaři se rozhodli pro medikamentózní léčbou.

„Asi po roce nám ale došlo, že nejlepší léčba pro Míšu nejsou prášky, ale pozornost nás všech. Že je třeba ho zaměstnat, aby měl stále co dělat a na zlobení prostě neměl čas,“ říká jeho sedmacetiletá sestra a přiznává, že to bylo náročné jak pro rodiče, tak i pro ni, tou dobou dospívající dívku, která téměř neměla kdy věnovat se věcem, které děvčata běžně zajímají.

Puzzle udrží jeho pozornost

Míšu potkaly během jeho života mnohé další strasti, ale zvládl je. Třeba i návštěvu pomocné školy s individuální výukou, kam v sedmi letech nastoupil. „Základní učení zvládá. Dokáže čitelně psát, umí počítat a číst. Bohužel je velmi nepozorný, rychle se unaví a po chvíli začne zlobit,“ dodává Simona. Práci pak musí na několik minut přerušit, než se k ní opět vrátí.

Před lety se začal zajímat o skládání puzzle, a na rozdíl od jiných věcí u tohoto vydržel. Také miluje stavění lega a modelování. Každý rok se účastní abilympiád pro postižené a dosahuje v nich vynikajících výsledků. Po několika vítězstvích v ČR byl dokonce nominován na 6. světovou abilympiádu, která se konala v Indii v Novém Dillí.

Už ti rozumím!

Jako každé jiné postižené dítě dochází do pedagogicko-psychologické poradny, na psychologii a neurologii. „S rodiči navštěvujeme i semináře sdružení Už ti rozumím. Myslím si, že podobné akce jsou velmi prospěšné především pro rodiny postižených, pomáhají totiž porozumět jeho potřebám i odlišnostem jeho vnitřního světa, navíc si lidé mohou své zkušenosti navzájem sdělovat,“ povídá Simona.

„Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale Míša přede mnou má větší respekt než před mamkou či taťkou. Překonal spoustu nemocí a překážek a já jsem na něj za to moc pyšná,“ vyznává se Simona a jedním dechem dodává: „Je to můj skvělý bráška, na kterého nedám dopustit!“

Co říkáte na Simonu vy? Skvělá sestra, nemyslíte?

ynezorPumanzeSaNyknalC