Přítel mě nakazil pohlavní nemocí!

Nejprve jsem si oddychla, protože jsem si podle telefonátu sestry myslela, že mám rakovinu a umírám. Pak jsem dostala hrozný strach, protože jsem vůbec netušila, co se bude dít. Tento pocit vystřídal pláč a následně neuvěřitelný vztek na Davida, který byl všeho tohohle zla příčinou. V ordinaci mě totiž ubezpečili, že jinak, než pohlavním stykem, jsem se nakazit nemohla. A protože já jsem mu byla věrná, musel být on tím, kdo porušil nepsaná pravidla partnerského vztahu. Posledním pocitem, který završoval momentální stav mé duše, byl stud. Při vzpomínce, jak se mě na gynekologii vyptávali, s kým vším jsem spala, aby ho mohli kontaktovat, protože kapavka je silně nakažlivá choroba a nenahlásit někoho by byl trestný čin, bych se nejraději zahrabala pět metrů pod zem. Co řeknu doma? A jak to teď bude probíhat? A co David? Tohle všechno se mi motalo hlavou.

A tak jsem zavolala svému Davidovi a pokusila se ho nejprve v klidu ptát oklikou, jestli mě má rád a jak to se vztahem myslí. Odpovídal stejně jako vždycky: „Miláčku, proč se ptáš, vždyť víš, že tě miluju a že bych tě nevyměnil za celý svět.“ Jindy mě tato slova těšila a lichotila mi, tentokrát ve mně rozvířila krev v žilách. Nevydržela jsem to a rozezleně ze sebe začala chrlit nově zjištěné informace. Zabarikádoval se ve svém já. Utekl od problému, protože to byla nejsnazší cesta.

Než jsem mohla cokoli ve vztahu řešit, musela jsem se především začít léčit. Léčba nebyla tak tragická. Dostala jsem jen nějaká antibiotika a musela čekat. To čekání bylo ale nekonečné a k uzoufání. Po určité době následovaly testy, které měly časový rozestup. Měla jsem pocit, že nedělám nic jiného, než se chodím k doktorům testovat. Na venerologii bych mohla mít noclehárnu. Po třetím negativním testu jsem měla být považovaná za vyléčenou. Jenže... vždycky dopadly dobře jen dva testy a ten třetí nevyšel. Nemoc se protáhla na celý rok. V práci nebyli tak shovívaví, jak jsem si předtím myslela. Občasná návštěva lékaře nikomu nevadí, ale co týden? To už bylo i na ně příliš! A tak jsem dostala výpověď... jak jinak než dohodou!

Nemohla jsem se ani nikomu svěřit. Tedy jeden pokus proběhl, řekla jsem to kamarádce. Nejdřív mě hrozně litovala, pak o mě měla strach – kvůli zdraví – a nakonec dostala strach ze mě. Začala se mi vyhýbat. I když se snažila dělat to nenápadně, nebylo možné si toho nevšimnout. A to jsem měla „jen“ kapavku. V jejích očích jsem najednou klesla na dno společnosti, jako bych byla nějaká narkomanka, špína nebo tak něco, přestože za všechno mohl David! Okamžitě jsem politovala všechny nakažené AIDS. Musí to být prokletí!

Je to hrozná varianta, jak přijít na partnerovu nevěru. Myslím, že bych nesla líp, kdybych ho potkala v náruči jiné, než tohle. Na testy David nedorazil, tedy alespoň to říkal. Bylo mi divné, že by ho nechali doktoři být, když už jsem musela na hygienu nahlašovat aktéry mých pohlavních styků. Naštěstí byl jen jediný. Mluvili jsme spolu už jen jednou. Tehdy jsem mu dávala oficiální kopačky. Po pár letech jsem si dělala osobní bilanci: Kvůli kapavce se mi obrátil život naruby! Přišla jsem ze dne na den o lásku, o nejlepší kamarádku a o práci. Dnes alespoň vím, že prezervativ do partnerského vztahu patří, i v případě, pokud berete antikoncepci. I když jsem ráda, že s Davidem už nejsem, nevím, jestli kdyby se tehdy zachoval jinak a třeba se omlouval nebo chtěl vzít na milost, jestli bych mu v zamilovanosti nedala ještě šanci. Mladá jsem na to byla dost!

Co byste v podobném případě dělaly vy? Zaslouží si takový partner vzít na milost? Jak se měl podle vás zachovat, aby to bylo správné? A jak byste se zachovaly vůči kamarádce, která by vám sdělila, že má pohlavní chorobu? Změnil by se váš postoj k ní? Zkuste se s námi zamyslet v diskusi pod článkem nebo na info@prozeny.cz.