Pedikérka Stanislava: Pracuju sedm dní v týdnu, abych všechno poplatila. Budu takhle žít už pořád?

Děkujeme, že jste ochotni svěřit nám své hospodaření a popsat, jak jako rodina vycházíte s příjmy. Chcete se také přidat? Popis finanční situace a vyplněný dotazník posílejte na adresu redakce.prozeny@firma.seznam.cz. Vše zůstává zcela anonymní.

Když se Stanislava stěhovala do Prahy, nabídla jí volný pokoj její teta, sestra její maminky. První čtyři roky Stáňa dávala jen pár tisíc na nájem a občas koupila něco do lednice. „Tetě jsem přispívala třemi tisíci na nájem a dvěma na energie, ona vařila pro obě, takže za jídlo jsem utratila minimum. Brala jsem tenkrát, před 12 lety, kolem 23 tisíc a přišlo mi to královsky dobré,“ vzpomíná.

Euforie z Prahy Stáňu úplně pohltila. „Chodila jsem do kina, divadla, našla jsem si kamarády a s nimi jsme obráželi vinárny, koncerty a oslavy, prostě život, jaký jsem si vždy představovala. Nevadilo mi, že jsem žila od výplaty k výplatě a neušetřila ani korunu.“ Dokonce se občas stalo, že dlužila tetě za bydlení a jídlo – ta jí to vždy prominula anebo dovolila uhradit dluh po výplatě.

Tahle idylka skončila, když se teta rozhodla přestěhovat za přítelem na Moravu a byt potřebovala rychle prodat, protože si chtěli koupit dům. Stáňa na byt neměla a ani její rodiče, kteří měli doma ještě dvě další děti. Ocitla se tak v pronajatém pokoji studentského bytu, kde žilo šest lidí. „Studenti a jejich volný život, skoro žádné soukromí, navíc nájem dvojnásobný a bez jídla… Dost rychle mi bylo jasné, že musím hledat něco jiného.“

Po zhruba čtvrtroce hledání narazila na byt 2+1 asi deset minut chůze od salonu, kde pracovala. „Nezastavilo mě ani to, že nájem byl už tenkrát 13 tisíc a musela jsem si ještě půjčit dalších 50 tisíc na kauci a dva první nájmy. Neměla jsem nic ušetřeno, takže jsem si vzala půjčku a nastaly krušné časy - když jsem zaplatila nájem, energie, všechny poplatky a ještě splátku půjčky, zůstávaly mi tak čtyři tisíce na všechno ostatní.“

Stáně tedy nezbývalo než si najít k práci ještě brigádu na dohodu. „Kolegyně jezdila jako kadeřnice do domovů seniorů a domluvila mi, že tam mohu dojíždět dělat pedikúru. Mají ale podmínku, že to bude o víkendu. Navíc se salonu přestalo dařit, klientů ubývalo, a abych si pojistila příjem, začala jsem docházet ještě do druhého. No a v tomhle kolotoči žiju posledních sedm let. Nájem se od té doby zvýšil na 19 tisíc a energie k tomu, takže platím 22 tisíc. Původní půjčku jsem splatila, ale před dvěma lety jsem si vzala na splátky auto, abych mohla dojíždět na tu brigádu za Prahu… Ale co to je za život, pracuju vlastně pořád, volný víkend jsem měla asi před 3 měsíci, a to jen proto, že jsem byla nemocná.“

Stanislavě je 35 let, přítele momentálně nemá, protože všechny vztahy skončily na tom, že nemá čas na společné aktivity. „S posledním chlapem jsme se viděli tak jednou do týdne a skončilo to poté, co jsme vyrazili do kina, já tam usnula a vyklopila mu pití do klína. Takže to, že bydlím v Praze, pro mě aktuálně není radost, ale znamená to, že nemám kde zaparkovat a nájem spolkne velký kus příjmu!“

Stáňa vydělá ve dvou salonech a na brigádách kolem 48 až 50 tisíc měsíčně. „Krásné peníze, ale počítejte se mnou. 22 tisíc odejde na bydlení, 4700 Kč na splátku auta, povinné ručení, parkování a palivo na cesty za prací vyjdou měsíčně na zhruba 4 tisíce. Musím nakupovat materiál na akce mimo salon, což je asi tisícovka. Za jídlo utratím kolem sedmi tisíc: vařím málo, ale snažím se jíst zdravě – a to leze do peněz! Za oblečení utratím v průměru tisícovku, kosmetiku a kadeřníka mám v práci zadarmo, holkám zas udělám nožky…“

Stáňa si platí životní pojištění a pojistku „na blbost“, dohromady to je osmnáct stovek, mobil a televize s internetem vyjde asi na osm set. Asi dva tisíce posílá na spořicí účet jako spoření. „Mám touhle dobou 112 tisíc pro případ, že by se něco stalo. Ale není to kdovíco a představa, že už pořád budu v tomhle pracovním kolotoči, mě děsí. Už jsem přemýšlela, že se vrátím na sever, ale tam bych tolik nevydělávala a nájmy zas o tolik nižší nejsou. Vracet se k rodičům opravdu nechci, ale takhle žít taky ne. Budu ráda za nějaký nápad, co v mojí situaci dělat,“ uzavírá.

„Příběh Stanislavy je jasným příkladem toho, jak se člověk může dostat do začarovaného kruhu: vyšší náklady – více práce – méně času – ještě větší obava z výpadku příjmů. Tenhle kolotoč je únavný a  dlouhodobě neudržitelný. Zároveň má ale na čem stavět: dostává stabilní příjem, má životní pojištění, a dokonce i finanční rezervu. A to je potřeba ocenit. Životní pojištění je v jejím případě jeden z nejdůležitějších kroků k jistotě, jen bych doporučil ověřit, zda zahrnuje i pracovní neschopnost nebo delší nemoc. Díky tomu se pak nemusí bát, že by ji delší výpadek z práce finančně položil,“ konstatuje Lukáš Vršecký, CEO mobilní aplikace Patron GO, a zaměřuje se na konkrétní aspekty:

Je vidět, že i v náročné životní fázi má Stanislava velkou míru zodpovědnosti, disciplínu i chuť věci posouvat, a to je dobrý základ pro změny. Často stačí několik menších kroků, které postupně uleví času, sníží tlak a přinesou větší jistotu do budoucna.