Chlapi nedošli, ale vyměkli. Přestali dobývat!

Pátá, šestá třída. Pamatujete si, pokud jste chodila na základku v pradávné době BZS (bez sociálních sítí), jak se poznalo, že se líbíte nějakému klukovi? Když se všichni koukali, házel po vás smradlavou houbou na utírání tabulí, svačinou, hakisakem (podle toho v kterém časovém úseku vaše základní vzdělávání probíhalo). Píchal vás kružítkem, strčil vám za krk gumu a ve školní jídelně, když jste šla s táckem, do vás schválně drcnul, až polévka vyšplíchla na všechny strany. Důsledně vám říkal příjmením: „Horáčková, ty máš něco s nohama?“ Když jste mu na to skočila a vyděšeně jste se po nich podívala, zavřeštěl: „Dlouhý až na zem, dole zahnutý a na konci roztřepený. Cha, cha.“ Trapný pako.

S kamarádkami jste zkonstatovala, že „Svoboda je pitomeček na entou, vůbec mě nezajímá“, a pak jste se o jeho nezajímavosti, trapnosti a blbosti vydržely bavit celé odpoledne. Od házení houbou (svačinou, hakisakem) a vyšplíchávání polívky k první plaché schůzce, většinou tajné, se musel Svoboda zatraceně snažit. A pak ten pocit, když všechno prasklo a poprvé jste vyrazili ruku v ruce se svými city na veřejnost.

Zkuste se zeptat učitelek, jak vidí první projevy náklonnosti mezi spolužačkami a spolužáky dnes. Vynechme iPhony, umělou inteligenci i interaktivní tabule, které o houbách na mazání nikdy ani nezaslechly. Prostě se úplně obyčejně zeptejte: „Kdo koho dnes balí?“ Tušíte správně. Holky přebírají otěže. Soutěživost a soupeření s sebou nese potřebu mít vše dobře zmonitorováno, hlídat si pozice jednotlivých konkurentů a konkurentek a mít pod kontrolou i to, co kontrolovat nejde: vztahy. A tady přemotivované holčičky – které jsou skvělé v boji o lepší známky, funkci předsedkyně třídy, studijní perspektivy, které je katapultují spolehlivě na víceletá gymnázia do budoucnosti – narazí.

Kluci jsou, co se týče vztahů, celkově natvrdlejší. Oni jsou za holkami vývojově v leččems trochu pozadu celkově a dorovná se to v dospělosti. Pro aktivní mladou slečnu je pasivita a čekání, až nechápavý klučina pochopí, že o něj stojí a vyžvejkne se, peklo. A připadá jí to nespravedlivé. Proč si kluci mohou začít a ony ne? Jenže holčička balící klukovským způsobem vykuleného spolužáka na něj může působit jako piraňa, která ho chce zblajznout. Nebo ne?

Po staletí fungoval vybudovaný atavismus: On dobývá a ona mu to buď dovolí, nebo se mu vysměje. Je ale otázka, jestli je v nás pořád ještě tak silně zakódovaný. Jsou kluci na tuhle holčičí iniciativu připraveni? Nebo je děsí a odpuzuje? Možná se začínají věci měnit.

Podle pár mých kamarádek učitelek jsou prý především zhýčkaní. Proč by se snažili imponovat, vyvíjeli aktivitu, mazali si ruce houbou, kupovali květiny, když vědí, že si je slečna sbalí sama? Kdo si počká, ten si dočká. Po pětatřicítce už líný Honza skoro ani nemusí hnout prstem. Kvalitních a svobodných mužů je málo a vrstevnice s tikajícími biologickými hodinami opět vezmou vše do svých rukou. Je to dobře, nebo špatně, že holky převzaly iniciativu? Těžko říct.