Článek
„Mami, stalo se něco?“ oči dokořán a v nich nezodpovězená otázka a možná i strach… „Ne, nic, běž si hrát.“ Proč ho tím zatěžovat, vždyť je to ještě špunt. Že babička zemřela, mu můžeme říct později. Ale děti nejsou hloupé a ihned vycítí, že v rodině není něco v pořádku. Ve snaze ho chránit tak můžete napáchat více škody než užitku. Jak tedy nejlépe postupovat?
Je velmi těžké sdělit smutnou novinu dospělým, natož dětem. Bojíme se, jak budou reagovat, netušíme, jaká slova zvolit, a tak často raději mlčíme, ve snaze ublížit co nejméně. Jenže právě tohle je podle odborníků špatná strategie. Pokud nevíte, jak se správně zachovat, prvním důležitým krokem by měla být upřímnost. Samozřejmě hodně záleží na věku dítěte. Co smrt ve svém důsledku znamená, si děti začínají uvědomovat nejdříve kolem desátého roku, do té doby je pro ně hodně abstraktivním pojmem. A pokud nemají informace, automaticky si je tam dosazují, což si málo dospělých uvědomuje. Proto je velkou chybou popisovat odchod blízkého člověka jakýmikoli opisy. Děti je totiž berou doslova. Nikdy proto neříkejte, že „Babička spí“ nebo „že odešla za andělíčky do nebíčka“. Zní to sice laskavě, ale menší dítě si bude přestavovat, že to tak opravdu je a bude velmi pravděpodobně očekávat, že se babička znovu objeví. Což může později vést k pozdějším zbytečným úzkostem.
Dítě potřebuje vaši upřímnost. I v tak těžkých chvílích, kdy mu někdo zmizí navždy ze životaFoto: Shutterstock.com
Mluvte jasně a stručně
„Předpokladem pro šetrné sdělení by mělo být bezpečné prostředí a správné načasování, což je důležité i pro vás. Snažte se najít klidnou a vhodnou chvíli, při které vás nikdo nebude rušit. Pokud se na konverzaci necítíte, není od věci mít v tu chvíli oporu v blízkém člověku,“ doporučuje psychoterapeutka Markéta Wojtovičová z psychoterapeutické platformy Hedepy. Už děti kolem 3 až 5 let potřebují konkrétní, jasné vysvětlení – že ten, kdo zemřel, už necítí, neslyší, nedýchá — a že se tedy nemůže vrátit. Proto jim nikdy nelžete. Není třeba se ztrácet v obsáhlém vysvětlování, leckdy úplně stačí říct, že dotyčný už tu s námi není, ale můžeme na něj vzpomínat. A počkat, až dítě informaci vstřebá. Obejmout a být tu pro něho.
Jak děti chápou pojem smrti?
- Do 2 let: dítě nechápe pojetí smrti; reaguje hlavně na změnu v péči, rutinách a na emoce dospělých
- 2–4 roky: často vnímá smrt jako dočasné „odejití“, něco co lze napravit. Opakované dotazy a touha vědět víc znamenají snahu pochopit příliš abstraktní pojem
- 5–7 let: v tomto věku děti začínají rozumět faktu, že smrt je trvalá a že tělo přestane fungovat; ještě ale mohou vznikat domněnky, že někdo udělal chybu a smrt lze „spravit“. Toto období je klíčové pro vysvětlování konkrétním a jednoduchým jazykem
- 8–12 let: kolem deseti let děti již chápou smrt víc nevratný jev; mohou ale pociťovat intenzivní úzkost, hněv nebo vinu a klást otázky o příčinách
- Dospívající: reakce jsou podobné dospělým, ale je tu zvýšené riziko nezpracovaného zármutku a emocí, se kterými se sami nedokáží vyrovnat. V takovém případě je vždy vhodná odborná konzultace
Nebojte se říct si o pomoc
„Buďte citliví a důvěřujte sami sobě, že dokážete odhadnout míru informací, která je vhodná konkrétně pro vaše dítě, nikdy ale nelžete,“ upozorňuje Wojtovičová. „Naslouchejte jim a dejte jim prostor se přirozeně vyjádřit svými slovy. Právě to vám nastaví další směr a vážnost dialogu. Nechte dítě samo se doptat a určit si vlastní hloubku pochopení událostí,“ doporučuje psychoterapeutka. A dodává, že důležité je především vnímat a naslouchat. Může se to zdát jako triviální, o to však důležitější úkol to je. Ujistěte dítě, že je normální cítit se smutný a poplakat si, nebo být klidně naštvaný, že se to stalo. Respektujte, že každý člověk truchlí po svém. A nebojte se vyhledat pomoc a péči, velmi nápomocná je například bezplatná poradna Vigvam, která se na pomoc dětem a náctiletým specializuje a poskytuje pozůstalým terapeutické služby i po telefonu.
