Článek
V dnešní době se lidé uchylují k rychlým soudům, a jakmile se některé dítko projevuje až příliš spontánně a svobodomyslně, vrhá se do všeho po hlavě, vyrušuje, rádo na sebe strhává pozornost, zkouší překračovat hranice a touží si dělat všechno po svém, je automaticky zaškatulkováno do diagnózy ADHD. Co by vás mělo skutečně zajímat, abyste nepřehlédli potíže, se kterými dokáže pomoci jen odborník?
Když je dítě od přírody akční rebel…
Rozdíl mezi dítětem, které je svým naturelem hlučnější a potřebuje hodně podnětů, a tím, které trpí vývojovou poruchou ADHD, může být velmi jemný a nenápadný. Důležité je dokázat odlišit běžnou dětskou zbrklost či nepozornost od potíží, které jsou výrazné, dlouhodobé a dítěti už komplikují každodenní fungování doma, ve škole i mezi vrstevníky. Nejde tedy jen o to, že je občas nepozorné, zapomene úkol nebo nevydrží sedět u stolu.
„Často až příliš rychle hledáme diagnózu. Dnes rodiče i společnost k dětem přistupují méně strukturovaně, méně po nich chtějí, aby něco musely. Typově aktivní děti jsou tak ještě více vidět a těm s ADHD to samozřejmě také při rozvoji nesvědčí. Rychlost, aktivita a chuť objevovat rozhodně není špatnou devizou, naopak, jen ji jako dospělí musíme citlivě řídit,“ říká speciální pedagožka Marina Šimanová ze Speciálně pedagogické a rodinné poradny Pohodová rodina.
Neurovývojová porucha ADHD se u dítěte neprojeví jediným konkrétním příznakemFoto: Shutterstock.com
Kde končí temperament a začíná problém?
ADHD je neurovývojová porucha pozornosti s hyperaktivitou, která ovlivňuje schopnost soustředit se, ovládat impulzivní chování a regulovat míru aktivity. Neprojevuje se jediným konkrétním příznakem a je třeba myslet na to, že vliv na projevy dítěte mají vždy geny i prostředí.
Aktivní děti s volnějším rodičovským vedením pak mohou vykazovat podobné příznaky jako ty s ADHD. Laicky lze říci, že když dítě začnete cíleně vést a specifické projevy v chování do pár měsíců zmizí, jednalo se spíše o nevhodný přístup než o vrozenou dispozici.
„Sledujeme pozornost, impulzivitu a zvýšenou aktivitu a zejména dlouhodobost projevů,“ vysvětluje Marina Šimanová. „Dítě může mít například velký problém vydržet u úkolu, dokončovat činnost, později organizovat si práci, reagovat na instrukce nebo si pamatovat běžné povinnosti. U jiného dítěte může být výraznější impulzivita, reaguje dříve, než si stačí rozmyslet důsledky, má problém počkat.“
I živé dítě musí vědět, kdy zastavit
„Jako rodič bych zpozorněla, když dítě již od batolecího věku přechází velmi rychle od jedné hračky k druhé, všude všechno vytahá, po všem leze a nezastaví se celý den a vy za ním permanentně ‚vlajete‘, aby si neublížilo. Čím dříve jeho nervovou soustavu začnete cíleně učit, tím více můžete temperament dítěte proměnit ve výhodu. A s tím dokáže pomoci speciální pedagog nebo psycholog,“ říká pedagožka.
Zdůrazňuje také, že rodiče zapomínají, že děti se musí vše naučit a schopnost soustředění a chuť se učit je dnes bohužel často narušena již od útlého věku přemírou užívání obrazovek a digitálních technologií.
„Jako rodiče mnohdy příliš intenzivně a dlouho dýcháme a myslíme za naše děti a najednou se divíme, že si nepamatují nic z toho, co mají udělat. Mají příliš brzy ‚sekretářku‘, která hlídá organizaci a provoz, a ony na ni rády vše delegují,“ popisuje Marina Šimanová.
