Článek
Teď ale stát toto mé úsilí označil za vedlejší činnost. Nastala z mého pohledu poměrně absurdní situace: musím stále platit sociální pojištění! Sice méně než dřív, ale pořád cáluju.
Důchodce platí sociální.
Nádherná logika.
Proč se platí sociální?
No přece na důchod.
Někdy mám pocit, že se mnou můj stát hovoří, má laskavý hlas, který místy trochu piští: „Dosáhla jste důchodového věku, paninko? Gratulujeme. Nastanou vám krásné časy, dáme vám peníze.“
„To jste hodní, děkuju.“
„A zase si z nich kus vezmeme.“
„Proč?“
„Aby bylo pro mladé. Na důchody. Tomu se říká fungující systém.“
„Jo tak.“
Nikdy jsem nečekala, že dostanu majlant, byla jsem připravená, že se o sebe postarám sama jako vždycky.
Ale nechápu, proč, když jsem celý život přispívala na sociální systém, mám teď znovu přispívat na sociální systém?
Můj stát mi vlastně říká: „Už trochu odpočívejte. Dáme vám na to peníze.“
„Děkuju.“
„A pak vám z nich zase něco vezmeme.“
„Aha. To ale nebudu mít na to odpočívání peníze.“
Na to stát jen krčí rameny.
A tak začínám tušit, že po pohřbu dostanu účet za to, že jsem žila, s poznámkou: splatnost do třiceti dnů.
Konečně jsem pochopila, jak funguje vyspělá ekonomika: člověk celý život přispívá na sociální systém a na starý kolena pro změnu přispívá na sociální systém.
Už nic nenamítám, Kafku jsem četla a budu zas.
