S kým bydlí Podhůrský? S motorkou!

Zdeněk Podhůrský se zabydlel ve vlastním domě v Přední Kopanině na okraji Prahy. Na první pohled je jasné, že miluje dřevo, kámen, staré věci, a hlavně otevřený prostor. Jak se k domu dopracoval? „To byla hrozná náhoda. Do té doby jsem žil vždy v centru Prahy a neuměl jsem si představit, že bych někdy mohl bydlet mimo tuhle lokalitu. Jenže po devadesátém roce se přihlásil v restitucích majitel domu, a my jsme se museli stěhovat. Dostali jsme byt v Butovicích na sídlišti. Byl to pro mě nepředstavitelný skok. Tak jsem hledal alternativu od výměn až po půdní vestavby. Nakonec jsem to řešil i přes jednu malou realitní kancelář. Ta mi nabídla dům, ve kterém teď žiji,“ zavzpomínal herec.

Nebyla to prý ale vůbec láska na první pohled. Když se na dům přijel poprvé podívat, řekl rovnou: „Ne, díky!“ Stavba byla totiž v dezolátním stavu, a když si představil tu hroznou dřinu i finance, moc se mu do rekonstrukce nechtělo. „S mou tehdejší přítelkyní jsme ale kouzlu toho domu propadli, má totiž svou duši, je to ryze kamenná stavba se zdmi silnými kolem jednoho metru a stojí tu od počátku 19. století. A tak jsme se ještě několikrát vrátili, domluvili se s majitelem, a dům nakonec koupili. Pak se tu začalo pracovat,“ vyprávěl hostitel.

Rekonstrukce trvala zhruba osm let. Každý rok se udělalo něco – od štítů a krovů, přes podlahy, elektřinu, odpady, okna, vodu. „Předělávalo se zkrátka všechno, a k tomu jsem si ještě vymýšlel, dům se nafoukl o ateliér a velkou obývací halu v místě, kde byl dřív jen dvorek,“ popsal majitel. A protože nebyl přítok peněz dostatečný, hodně si toho musel udělat svépomocí. Projekty a zednické práce zvládl s pomocí kamarádů, odbornější práce nechal řemeslníkům.

„Nicméně například dřevěnou podlahu v kuchyni jsem si dělal sám. Stejně tak bar, ten je už pátý, který jsem vytvořil. Je ze starých dveří, prken a trámů, nepoužívám na ně nové materiály. Mimochodem, současný bar v Malostranské besedě v hudebním klubu jsem navrhoval já a také jsem pomáhal s jeho realizací, je to ale jen koníček,“ pochlubil se Zdeněk Podhůrský.

Zručnost zdědil po otci. „Ano, tatínek byl výtvarník, loutkář. Vyráběl loutky třeba k večerníčkům Broučci, Čokoládový panáček nebo Neználkovy příhody. Naučil mě se dřevem pracovat, a tak to dodnes využívám. Takže třeba knihovna je má práce, navíc jsou v ní použity staleté trámy. Nakoupil jsem je při likvidaci starých stropů budov na Novotného lávce,“ uvedl herec.

V jednom životním období si prý myslel, že by mohl pokračovat v tatínkových loutkářských šlépějích. Má po něm v dílně uchované veškeré potřebné vybavení, soustruh, dláta i několik kubíků vyschlého lipového dřeva. „A taky jsem v době, kdy jsem na čas odešel od filmu a divadla, kterých se mi přejedlo, vyřezával různé panáky. Dobře se prodávali, ale šlo mi to pomalu, chyběl mi fortel, a hlavně jsem se pak nechal opět zlákat divadlem. Přibyla hudba, kapela, a na loutky už nezbývá bohužel čas,“ poznamenal herec.

Také interiér si zařídil po svém. „Nesnáším modernu, takže jsem nábytek  nakupoval po starožitnictvích. Líbí se mi, když věci dýchají už nějakým životem,“ připomněl spokojený majitel s tím, že nejvíc času tráví v kuchyni. Vaření je totiž jeho další zálibou. Ale tou největší vášní jsou přece jen motorky. Jezdí na nich už od jedenácti let. Pořádnou mašinu si prý ale pořídil až po čtyřicítce. „Tehdy jsem si dopřál šestistovku, pak jsem zvolna zvyšoval kubaturu, a nyní mám pod sebou čtrnáctistovkový motor, přes sto koní. Je to moje mazlice, taky se mnou bydlí. Mám ji pěkně zaparkovanou v obýváku,“ liboval si herec.

Motorka samozřejmě není jedinou spolubydlící. Dům obývá i hercova dlouholetá přítelkyně Ilona. Jak ale hostitel zdůraznil, ryze chlapský styl bydlení musela přijmout. Žádná změna by jí prý stejně neprošla!