Článek
Padesátka mi přinesla jeden nečekaný benefit. Do značné míry jsem přestala peskovat svoje tělo za to, jak vypadá, a čím dál víc jsem mu vděčná, že (zatím pořád) funguje a slouží mi. Takže se snažím mu to moc nekomplikovat a jen lituji, že jsem si tenhle přístup nedokázala osvojit podstatně dřív. Na některé věci si člověk zkrátka musí přijít sám.
Nicméně bývaly časy, kdy jsem se pokoušela hubnout. Vždycky jsem to považovala jen za svou osobní, víceméně tajnou záležitost. Vlastně jsem nechtěla, aby někdo věděl, že na to vynakládám nějaké úsilí. Představovala jsem si, že si nikdo ničeho nevšimne a pak, zničehonic, vystoupím proměněná jako Venuše z mořských pěn. Cvičila jsem ráno, když děti odešly do školy, a rozhodně by mě nenapadlo měnit jídelníček ostatním rodinným příslušníkům.
Můj muž na to jde úplně z opačného konce: zatímco moje hubnutí připomínalo tajnou operaci Mosadu, to jeho spíš kampaň celostátního rozsahu. Začalo tím, že navštívil nutriční terapeutku a za honorář odpovídající ceně staršího ojetého auta si od ní nechal sestavit jídelníček na míru se spoustou barevných obrázků ovoce a zeleniny. („Na míru“ nejspíš znamená, že vynechala kapustu a brokolici, které Pavel nemá rád.)
V lednici se objevila spousta potravin, které do té doby neuměl ani pojmenovat, a každé jídlo, které připravím, je vystaveno přísnému posouzení, protože posílá terapeutce jeho fotku. Zakoupil si také kolo a už několik týdnů mluví o tom, že na něm skutečně vyjede.
Ještě spektakulárnější je ovšem hubnutí naší labradorky Matyldy. Zatímco u lidí se většina z nás – pokud jde o komentování cizího těla – drží zdrženlivě zpátky, u psů to tak úplně neplatí a posledních pár měsíců jsme si mnohokrát vyslechli, že „nějak vyrostla“, je „teda pořádná“ nebo „rubensovská“. Takže jejímu hubnutí fandí nejen celá naše rodina, ale i všichni ostatní pejskaři z parku, kam chodíme venčit, a obávám se, že i půlka facebooku.
Desítky lidí nám radily s výběrem dietních granulí, všichni v našem okolí se tváří soustrastně, když u nich marně loudí o pamlsek, a dokonce i paní Piškotková, známá postava z našeho parku, jejíž přítomnost Matylda dokáže detekovat na půl kilometru, už ví, že místo celého piškotu jí smí dát jenom ždibíček. Jediný, kdo o hubnutí neví, je samotná Matylda. Ta se dál srdnatě vrhá na každou krabici od pizzy, pohozenou u kontejnerů, nebo doprostřed holubího hejna ozobávajícího odhozenou housku.
Ale už shodila kilo a půl. A věřím, že než nastane plavková sezona, vystoupí jako Venuše z mořských pěn.
