Jsi prostě MOC. Hysterická, citlivá, hlasitá… Emotivita přitom není špatná vlastnost, ale dar!

Nepřeháněj to. Uklidni se. Nebuď hysterická. Nebuď tak hlasitá. Nerozčiluj se tolik. Kolikrát jste za svůj život tyhle rádoby dobře míněné rady slyšely? Kolikrát vám někdo za život řekl, že jsou vaše emoce (pozitivní i negativní) až moc výrazné?

Ženy tohle prostě slýchají často. Proč se z „jsi prostě moc“ stala snad ta nejhorší ženská vlastnost, když všichni přeci už dávno víme, že emoce nejsou ostuda, držet je v sobě škodí našemu psychickému zdraví, a že o pocitech je potřeba mluvit, ne je tutlat pod pokličkou?

Když jste se poprvé bláznivě zamilovala a vyhrkla „miluji tě“, možná vám pak třeba i vaše maminka či starší sestra v dobré víře radila, abyste své emoce trochu mírnila. Abyste své city nedávala tak najevo. Buď abyste toho kluka neodradila, protože jste moc hrr, nebo aby si nemyslel, že vás má jistou. A kolikrát vám pak ten kluk řekl, že jste hysterka, když jste před ním plakala, nebo jste se s ním dostala do sporu o něco, co vám prostě vadilo?

Určitě dost na to, abyste své emoce začala tlumit, nepouštěla je tak moc ven, snažila se být prostě nad věcí, s chladnou hlavou, stoicky klidná. I když uvnitř vás to vřelo. „Ale kdo rozhodl, že stoicismus se rovná síle, a že jemnost a emoce jsou něco, co se má skrývat?,“ ptá se ve svém fejetonu pro Self Magazine mladá novinářka Jenna Ryu.

Odpověď jí dává americká klinická psycholožka Sabrina Romanoff. „Představa, že vyjadřování emocí je nějakým způsobem slabé nebo nevhodné, je misogynní mýtus, jehož cílem je nás udržet malé. Existuje kulturní dvojí metr. To, co se u mužů nazývá vášeň, se u žen označuje za přehnané,“ říká.

A tak se po ženách na jedné straně chce, aby byly milující, něžné, pečující a láskyplné. Ale k tomu také stoicky klidné, vždy s emocemi pevně na uzdě, bez výrazných projevů toho, co cítíme. Dvě věci, které si vlastně protiřečí. Ale abychom byli fér, pod podobným tlakem jsou i muži – po nich se chce, aby byli silní, tvrdí, vždy nad věcí, protože kluci přece nebrečí. Jenže oni občas brečí (i když asi ne tak často jako ženy) a je to naprosto v pořádku.

Emoce mají prostě všichni, i když je prožívají a zpracovávají trochu jinak. A cesta není chtít po komkoli, aby se choval dle společenských představ. Cesta je vzájemný respekt a pochopení. „Mužské a ženské prožívání světa je doopravdy odlišné a někdy je těžce pochopitelné. My ženy jsme proměnlivé jako vítr a muž je strom, který by měl proměnlivost větru ustát, být pevný a ukotvený,“ říká životní mentorka Lenka Procházka.

Síla (žen i mužů) totiž není až tak v tom, jak pracují se svými emocemi, ale jak umí zvládat emoce těch, které milují, přátelí se s nimi, pracují s nimi. „Mám ráda větu, že silný muž se pozná podle toho, jak ustojí emoce své ženy. Nemůže je zesměšňovat, posuzovat a odsuzovat, je to naše přirozená součást a žena doopravdy projev emocí potřebuje,“ vysvětluje Procházka.

>>>Čtyři věty, které ženy vždycky naštvou. Hlavně nebuď hysterická a další…

Potřebujete své emoce pouštět do světa, ale samozřejmě se musíte učit jim rozumět, vědomě s nimi pracovat a i muže ve svém okolí naučit je chápat, rozumět jim. A žádná emoce není prostě moc, když ji doopravdy cítíte. Koho jiného než své nejbližší byste do svého emočního světa měly pustit. Je to vlastně největší projev důvěry, kterého je potřeba si spíš vážit, než jej znevažovat či zesměšňovat.

Koneckonců ženy toho na svých bedrech nesou opravdu hodně, respekt si zaslouží. Mentální zátěž žen? Myslet na všechny a všechno je práce, která není vidět