Manžel mě obvinil, že když nežárlím, tak ho nemiluju. Prý si myslím, že už ho mám jistého

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, pane Shorfe, mám na vás krátký dotaz, s manželem máme jedno určité nedorozumění. Snažila jsem se dojít k vysvětlení, ale on to nechápe a teď už se kvůli tomu zlobí a já vlastně taky. On vidí problém v tom, že vůbec nejsem žárlivá. A má pravdu, fakticky nejsem. A jemu to vadí, pořád říká, že kdo nežárlí, ten nemiluje. Co si o tom myslíte, je to pravda?

Nikdy by mě nenapadlo, že by mohl někoho mít nebo tak něco, a takovým těm dnešním „mikronevěrám“, o kterých jsem četla, se musím jenom smát, to podle mě není důvod k žádným scénám. Říkala jsem mu, že to vidím takhle: Nežárlím, protože mu věřím, proto ho miluju. A kdybych ho podezírala z něčeho špatného, tak už bych ho milovat nemohla, přece ho miluju, protože je takový, jaký je, teda i věrný.

A on mě obvinil z toho, že si myslím, že ho mám jistého, že si myslím, že on nemá na víc, že už má se vším utrum a tak. A pak z toho dovodil, že kdyby mi byl nevěrný, tak bych ho rovnou přestala milovat, a nakonec se prostě naštval, že ho vlastně nemiluju už teď. Ale to není pravda. Nevím, jestli to nepůsobí zmateně, snad mi rozumíte. Co si o tom všem myslíte? Kdo z nás má vlastně pravdu. Děkuju vám. Daniela

Milá Danielo, naprosto vám rozumím. Řekl bych, že jste se s manželem dostali do typické partnerské pasti. Oba dva mluvíte o lásce, ale každý tím myslíte něco jiného. Když vy říkáte „důvěra“, on slyší „nezájem“. A když on říká „žárlivost“, vy slyšíte „nedůvěra“. Čím víc si to vysvětlujete, tím víc se od sebe vzdalujete.

Pojďme tedy pěkně od začátku. Rozeberme si tu partnerovu tolikrát opakovanou větu: „Kdo nežárlí, ten nemiluje.“

Ne. Takhle jednoduché to opravdu není. Žárlivost není měřítko lásky. Je to emoce, která vzniká především ve chvíli, kdy se bojíme, že o něco nebo o někoho přijdeme. Každý z nás má ale strach nastavený jinak. Někdo potřebuje vědět v každou chvíli, kde se jeho partner zrovna nachází, s kým je a proč mu někdo píše ve 23:47. Jiný si řekne, že o nic nejde, že je partner dospělý, je se mnou dobrovolně a že nevidí důvod, proč mu „dělat policajta“.

Určitě jste se setkala s oběma přístupy. Ani jeden z těchto lidí však nemusí milovat více nebo méně. Naopak. Řekl bych, že ve zdravém vztahu je určitá míra důvěry jednou z nejcennějších věcí, kterou si můžete navzájem dát. Protože milovat člověka neznamená ho jenom „mít“, ale také mu věřit.

Ještě zpátky k žárlivosti obecněji. Říkáte manželovi jednoduché sdělení: „Znám tě. Vím, koho jsem si vzala. Věřím ti natolik, že nemusím hlídat každý tvůj krok.“ A to mi připadá zdravější než žárlit jen proto, abyste mu dokázala, že ho milujete.

Ale teď přichází ta důležitější část. Myslím, že by byla chyba vašeho manžela jednoduše odsoudit jako „žárlivého chlapa“. Víte proč? Za jeho představou žárlivosti se může skrývat něco úplně jiného.

Všimněte si, kam až se během vaší hádky váš muž dostal. Začalo to tím, že nejste žárlivá. Potom z toho udělal, že ho máte jistého. Pak že si myslíte, že už nemá na víc. Potom z toho vyvodil, že kdyby vám byl nevěrný, přestanete ho milovat. A nakonec došel k závěru, že ho vlastně nemilujete už teď. To je docela pozoruhodná konstrukce, kterou rozhodně stojí za to rozebrat.

Domnívám se, že váš manžel ve skutečnosti neříká: „Chci, abys žárlila.“ Možná sděluje něco jiného, třeba: „Potřebuju vědět, že jsem pro tebe pořád důležitý.“ A to už je úplně něco jiného. Člověk v dlouhodobém vztahu může občas potřebovat slyšet, že je pro svého partnera stále přitažlivý. Že o něj stojí. Že není jen součástí domácího inventáře, vedle lednice, hypotéky a společného Netflixu. Někdy si lidé o tuto jistotu neumějí říct napřímo, a tak ji hledají oklikou. Věta „Proč nežárlíš?“ tak ve skutečnosti může znamenat: „Záleží ti na mně ještě?“ „Jsem pro tebe pořád atraktivní?“ „Kdybych odešel, chyběl bych ti?“ „Bereš mě pořád jako chlapa, nebo už jen jako manžela?“

Jistě cítíte, že tohle už jsou úplně jiné otázky. A na ty bych mu možná (být vámi) odpověděl. Protože pokud mu budete pořád jen vysvětlovat, že žárlivost je nesmysl a že mu důvěřujete, můžete mít sice logicky pravdu, ale emocionálně se minete. Partner nepotřebuje přednášku o důvěře, třeba chce jen zase cítit, že je milovaný.

A teď bych v zájmu objektivity zase trochu přibrzdil vás. Píšete: „Kdybych ho podezírala z něčeho špatného, tak už bych ho milovat nemohla, přece ho miluju, protože je takový, jaký je, teda i věrný.“

Tady bych s vámi úplně nesouhlasil. Partnera totiž můžeme milovat, i když udělá něco, co se nám vůbec nelíbí. Láska není certifikát morální bezúhonnosti. Když partner udělá něco špatného, láska se automaticky nevypne jako světlo. I kdyby vám byl nevěrný, mohla byste ho pořád milovat. Byla byste sice zraněná, naštvaná, zklamaná, ale přesto milující.

To je na lásce jedna z nejnepříjemnějších věcí. Láska a důvěra nejsou totéž. Můžete někoho milovat a nevěřit mu. Můžete někomu věřit a milovat ho. A můžete někoho milovat a zároveň se rozhodnout, že s ním už nechcete být. Takže manželovi bych sice nedával za pravdu v tom, že vaše absence žárlivosti znamená absenci lásky. Ale vám bych zase nedoporučoval stavět lásku na rovnici „miluješ mě“ znamená „jsi mi věrný“.

Vztahy jsou mnohem komplikovanější. A mimochodem, ta vaše poznámka o „mikronevěrách“ mě pobavila. Myslím, že v tom máte docela zdravý nadhled. V dnešní době se dokážeme pohádat i kvůli tomu, že partner někomu lajknul fotku, napsal srdíčko nebo někoho sledoval na instagramu. Člověk pak skoro očekává, že bude muset ke každému vztahu přibalit ještě forenzního specialistu na sociální sítě.

Dejte si ale pozor na jinou věc. Hranice věrnosti si každý pár nastavuje jinak. Pro někoho je flirt nevinná zábava, pro jiného už překročení hranice. Pro někoho je soukromá konverzace s bývalou partnerkou úplně normální, pro jiného je to problém. Neexistuje žádný univerzální seznam toho, co je a co není nevěra. Důležité je jen to, aby se na tom dva lidé dokázali dohodnout. A právě tady bych viděl váš skutečný úkol.

Neřešte, jestli máte žárlit. Zabývejte se tím, co pro vás oba věrnost, důvěra a zájem znamenají. A možná se ho jednou v klidu (mimo hádku) zeptejte: „Když říkáš, že chceš, abych žárlila, co bys vlastně potřeboval, abych udělala? Co by ti moje žárlivost dala?“

To je podle mě mnohem zajímavější otázka než „kdo má pravdu“. Protože pokud vám řekne „Chci vidět, jak se bojíš, že mě ztratíš“, pak už máte v ruce něco konkrétního. Můžete mu říct: „Bojím se, že tě ztratím. Jenom kvůli tomu nechci kontrolovat, s kým si píšeš.“

A to je úplně legitimní postoj. Možná bych mu řekl ještě jednu věc. Důvěra neznamená, že si myslím, že mě nikdy neopustíš. Důvěra znamená, že věřím, že když se něco změní, řekneš mi to. To je podle mě podstatný rozdíl.

Žádného člověka nemáme do smrti „jistého“. Ani po třiceti letech manželství. Partner není majetek, který jednou získáme a potom už jen obnovujeme záruku. Každý z nás může kdykoliv ze vztahu odejít. Může se zamilovat. Může změnit názor. Může udělat chybu. Může se změnit. A právě proto má důvěra cenu. Protože jste se rozhodla (dobrovolně) mu uvěřit. Vysvětlete mu to.

A ještě pozor. Vyhněte se soutěži o to, kdo má pravdu. V partnerském vztahu je často možné mít pravdu a současně prohrát. Vy můžete mít „pravdu“ v tom, že žárlivost není důkaz lásky. On může mít „pravdu“ zase v tom, že od vás potřebuje víc ujištění. A oba můžete být zároveň trochu mimo, pokud budete chtít toho druhého přesvědčit, že jeho verze pravdy je špatná.

Klidně bych mu řekl (být vámi): „Nežárlím proto, že ti naprosto věřím. Ale jestli potřebuješ občas slyšet, že jsi pro mě pořád důležitý, tak klidně. To ti říct umím. Jenom ti kvůli tomu nezačnu lézt do telefonu.“

A pak bych ho možná objal. Protože někdy se dvěma lidem podaří z úplné hlouposti udělat velký problém jen proto, že každý čeká, až ten druhý konečně pochopí jeho argument. A přitom by oba potřebovali úplně něco jiného. Jeden potřebuje slyšet: „Věřím ti.“ A druhý: „Pořád tě chci.“

A to jsou věty, které se ve šťastném manželství přece vůbec nevylučují.