Manžel sex nepotřebuje. Stačí mu pivo a počítačové hry. Já jsem tahoun domácnosti, on mi sráží sebevědomí

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, obracím se na vaši poradnu, protože jsem zoufalá a také jsem se chtěla již někomu svěřit. S manželem jsme spolu 23 let, z toho 17 let manželé (mně je 44 a manželovi 56 let), a máme 2 děti. Problém je, že jsme se s manželem odcizili. Nebo spíše stále čekám, že si mě manžel všimne, že jsem vedle něho i jako žena.

O domácnost se starám, nakupuji, vařím, peru, učím se s mladším dítkem, do toho mám časově náročnější práci, kterou mám ráda. Moc neuklízím, protože na to mi už nezbývá moc času – ale podílet se na tom můžou i ostatní členové domácnosti. Jsem tahoun domácnosti a všechny problémy se na mě hrnou k vyřešení + péče o rodiče, která je také náročná.

Ale pořád si říkám, že i kdyby manžel neměl zájem o sex, tak by mu mohla chybět alespoň moje blízkost… Což mu asi nechybí, žijeme spolu jako spolubydlící, už si ani nepamatuji, kdy se mě dotkl naposledy (pusu jsem dostala naposledy před třemi měsíci; podotýkám, že pusu, ne polibek…). O sebe se starám, ráda se hezky oblékám, jsem šatový a lodičkový typ ženy, žádná šmudla domácí.

Samozřejmě jsem se pokoušela s manželem o tom mluvit, upozorňovat na sebe, prosit o pozornost, občas i vyhrožovat, přečetla jsem spoustu vztahových článků, vyzkoušela jsem kdeco (sexuální pomůcky, prádlo, punčochy), a stejně to k ničemu nevedlo. Maximálně jsem dostala svolení vykonat na manželovi, co potřebuje, bez toho, aby mi doteky oplácel. Tak jsem dospěla k závěru, že takový sex nechci, cítím se osamocená.

Manžel tvrdí, že sex nepotřebuje, stačí mu pivo a počítačové hry. A já už na sebe nechci upozorňovat, že jsem vedle něho taky.

V práci jsem se zamilovala do kolegy, trvá to asi dva roky. Podotýkám, že čistě platonicky, nikdy se mezi námi nic nestalo a ani nestane, protože sám má rodinu. V práci se moc nepotkáme – asi tak jednou za měsíc kolem sebe projdeme a pozdravíme se, to je tak všechno. Ale mně to stačí, těšit se, že ho možná potkám. Musím dodat, že manžel mě i často upozorňuje na mé nedostatky a sráží mi sebevědomí, takže se pak cítím ještě víc osamoceně a provinile. Je to začarovaný kruh. Prosím o radu, co dělám špatně, děkuji za váš čas. Martina

Milá Martino, myslím, že první věc, kterou bych vám řekl, je: neděláte špatně skoro nic. Jen už příliš dlouho čekáte na člověka, který vám nedává to, co potřebujete.

Z vašeho dotazu mám pocit, že jste se postupně dostala do role superženy, která všechno drží pohromadě. Domácnost, děti, práci, rodiče, problémy. Jste „tahoun“. A někde cestou jste přestala být pro svého manžela ženou, která chce být viděná, dotýkaná a milovaná.

Jenže pozor na jednu věc. To, že jste výkonná, pečující a všechno zvládáte, není důvod, proč by vám měl manžel dávat méně lásky. A stejně tak ani vaše šaty, punčochy nebo sexuální pomůcky nejsou řešením problému, který se odehrává někde úplně jinde.

Vy totiž nepopisujete nedostatek sexu, nýbrž nedostatek blízkosti. Chcete, aby se vás někdo dotýkal, protože vás má rád. Aby vás políbil, protože mu chybíte. Aby se na vás podíval jako na ženu, ne jako na člověka, který právě vyřeší další provozní problém v domácnosti. A to je naprosto legitimní potřeba.

Pro mě je ale nejhorší zpráva něco jiného. Píšete, že vás manžel upozorňuje na vaše nedostatky a sráží vám sebevědomí. To už totiž není otázka rozdílné sexuální potřeby. Pokud jeden partner dlouhodobě druhého ponižuje nebo mu dává pocit, že není dost dobrý, je potřeba to brát velmi vážně.

A teď k vašemu kolegovi. Myslím, že není náhoda, že jste se do něj zamilovala. A zároveň bych z toho nedělal příběh o „osudové lásce“. Vy toho muže prakticky neznáte. Potkáváte ho jednou za měsíc, nic spolu nemáte. Možná jste se nezamilovala ani tak do něj, jako do pocitu, který ve vás vyvolává. Do pocitu, že jste pořád žena. Že jste pro někoho zajímavá. Že existuje svět, ve kterém nejste jen manželka, matka, dcera svých rodičů, zaměstnankyně a domácí servis.

A víte co? Ten pocit bych si na vašem místě nechal. Ale kolegu bych nechal být. Protože skutečná otázka nestojí: „Mám odejít za jiným mužem?“ Skutečná otázka zní: „Chci ještě žít v manželství, ve kterém jsem osamělá?“

Je vám 44 let. Ne 84. Máte před sebou možná dalších čtyřicet let života. A byla by velká škoda strávit je čekáním, až si vás někdo všimne. Zkusil bych proto ještě jeden jediný rozhovor s manželem. Ale úplně jiný než ty předchozí. Žádné prosby, žádné výhrůžky, žádné další pokusy být ještě hezčí, sexy nebo výkonnější.

Řekněte mu například: „Nechci tě nutit do sexu. Nechci tě přesvědčovat, abys mě chtěl. Ale nechci dál žít jako spolubydlící. Potřebuji ve vztahu blízkost, respekt, dotek a zájem. Pokud to se mnou nechceš nebo nedokážeš budovat, potřebuji vědět, jestli vůbec chceš, abychom spolu jako partneři pokračovali.“

A pak poslouchejte, co řekne. Ještě důležitější ale bude, co udělá. Pokud řekne „ano, chci na tom pracovat“, pak před sebou máte konkrétní práci. Ideálně párovou terapii. Ne proto, aby terapeut manžela naučil mít sex, ale aby se ukázalo, co se mezi vámi za ty roky stalo a jestli s tím oba chcete něco dělat.

Pokud řekne „mně to takhle vyhovuje“, pak máte také odpověď. A potom už není váš úkol přesvědčovat ho, aby vás miloval způsobem, který potřebujete. Váš úkol je rozhodnout se, jestli vám takový život stačí.

Ještě jedna věc. Přestaňte usilovat o manželovu pozornost. Nemusíte být dokonale upravená, sexy, trpělivá, výkonná ani nepostradatelná, abyste měla právo na něčí něhu. A možná nastal čas přestat být tím tažným koněm úplně všeho.

Nechte děti převzít část povinností, nechte manžela převzít část problémů a začněte si část energie, kterou dnes rozdáváte všem okolo, brát zpátky. Ne kvůli tomu, aby si vás manžel konečně všiml. Kvůli sobě. Protože někdy nejde o to, jak přimět druhého, aby nás znovu miloval. Někdy jde o to, jestli jsme ochotni přestat žít tam, kde se dlouhodobě necítíme milovaní.