Článek
Sourozenecké vztahy jsou něco úplně jiného než kamarádství, vztah k rodičům nebo milostný vztah. Uznávaná dětská psycholožka Jiřina Prekopová ve své knize Prvorozené dítě zmiňuje, že když se zabývala problematikou sourozeneckých vztahů, zjistila, jak málo o nich vědí samotní rodiče. Jak jste na tom vy? A jak sourozenecké spory ustát bez „ztráty kytičky“?
„Kdo si začal?“ jako zaklínadlo
Žárlivost, pošťuchování, provokování, žalování, hádky kvůli malichernostem. To jsou nejčastější důvody, kvůli kterým vyhledávají rodiče pomoc odborníka. Podobnou zkušenost má i lektorka a koučka Ester Bezděk – je ale přesvědčená, že konflikty jsou přirozenou součástí každého sourozeneckého vztahu. Pokud rodič zasáhne do každého sporu a pokaždé dětem nabídne hotové řešení, nebo je vždy pokárá za to, že se nechovají vhodně, může v nich mimo jiné nevědomky vyvolat pocity viny či nedostatečnosti.
Rodiče by se tak u svých potomků neměli opětovně snažit hledat viníka a oběť konfliktu. „Rodič velmi často vidí jen posledních třicet sekund konfliktu, který mezi dětmi běží mnohem déle,“ vysvětluje Ester Bezděk a doporučuje: „Místo otázky ‚Kdo si začal?‘ proto může být užitečnější ptát se: ‚Co se mezi vámi stalo?‘ nebo ‚Co teď každý z vás potřebujete?‘“
I hádka přináší ovoce
Sourozenecký vztah je jeden z prvních intenzivních vztahů, které dítě zažívá. A zároveň je to i jakási každodenní vztahová laboratoř. Děti si v ní zkoušejí, co se stane, když někoho naštvou, jak daleko můžou zajít, jak vyjednávat, jak se prosadit – ale také jak po konfliktu všechno napravit. Jak na to?
„Někdy není potřeba děti naučit ‚lépe se chovat‘, ale pomoci jim vrátit se do stavu, ve kterém toho vůbec jsou schopné,“ upozorňuje Ester Bezděk. I ona má, coby trojnásobná máma, se sourozeneckými spory bohaté zkušenosti. U vlastních dětí se jí osvědčilo nechat jim prostor si spory (vy)řešit.
„Nemám moc nad tím, jestli se moje děti budou hádat. A ani nechci mít. Mohu ale ovlivnit, jakou zkušenost si z konfliktů odnesou. Třeba, že můžu být na někoho opravdu rozzlobený a přesto ho mít rád. Že když někomu ublížím, můžu se k tomu vrátit a vztah napravit. A že ani silná emoce neznamená konec vztahu. To mi přijde jako možná jedna z nejcennějších věcí, které se děti v sourozeneckém vztahu mohou naučit.“
Rodič není ani soudce, ani kat. Svým dětem by měl naslouchat, ale nerozhodovat, kdo má pravdu a kdo spor začal…Foto: Frame Stock Footage, Shutterstock.com
V pravidelnosti je síla
Novinářka a koučka Nicola Schmidt v knize Mami, on si začal zmiňuje, že aby máma s tátou platili za ty nejlepší rodiče pod sluncem, nemusí dělat x věcí najednou. Stačí jedna, kterou budou dělat každý den, pořád dokola.
„Pokud každý den klidně vstoupíme do dětského pokoje a mile dětem něco řekneme, přestože se hádají, pokud každý den přiznáme staršímu synovi právo být frustrovaný a nebudeme tlačit mladší dceru do role ‚roztomilé hodné holčičky‘, když si každý den uděláme na každé dítě deset minut a řekneme mu, jak moc ho máme rádi – tak budeme mít vyhráno…“
4 rodičovské pasti, kterým je lepší se vyhýbat
1. Nesrovnávejte – Porovnávání je cesta do pekla. Každé dítě je jedinečná osobnost a musíme ho respektovat takové, jaké je.
2. Nikdy se nestavte na něčí stranu – Rodiče by měli být mediátoři a posluchači, ne policisté či soudci. Naslouchejte, ale nerozhodujte, kdo má pravdu a kdo si začal.
3. Hledejte řešení, ne viníka – Když děti učíme, že budeme raději hledat řešení, místo abychom hledali, kdo za to může, zjednoduší to život celé rodině.
4. Nikdy neztrácejte nervy – Naučte děti, jak mohou zvládat silné emoce a jak řešit konflikty, třeba jít na krátkou procházku, vyplakat se, vypít sklenici vody…
