Článek
Jak říká moje kamarádka: To víš, to je těžký. Na oslavě nebo party je vždycky všechno úžasný a vtipný, ale už druhý den to zúčastnění vidí jinak a málokoho historka dostane do kolen. K oslavám neodmyslitelně patří Silvestr. Jeden takový, řekněme pozoruhodný, jsem zažila, a dokonce si ho i po tom všem, co se přihodilo, pamatuji.
Konečně Silvestr mimo domov! Zajásala jsem, když mi kamarádi motorkáři sdělili, že se mohu přidat na jejich nezapomenutelnou, rok co rok se opakující pařbu. Kam se jelo? Na Jičínsko. Do jednoho kempu, který byl pronajatý pouze pro nás.
Večer začal velmi romanticky, jelikož jeden z těch mladíků se mi dvořil. Musím přiznat, že i dodržel slib a o půlnoci se přede mnou objevil ve smokingu a s kytkou růží v puse. Tančili jsme valčík, romantika, jistě si to dovedete představit. Ovšem, jak se říká, nějak se to ve mně šprajclo a já ho začala odmítat. To byl první signál začátku zkázy. Po hodině jeho usilovného snažení o mou pozornost jsem se naštvala, popadla dvě lahve cinzana a vyrazila na výlet. Jestli si myslíte, že jsem to v okolí znala, tak jste na velkém omylu. Ale touha poznávat místní kraj, která mě bohužel přepadla až v jednu hodinu ranní, byla silnější.
Cestou jsem popíjela svou první lahev a náramně si libovala, jak mi je na čerstvém vzduchu fajn. Po první zdolané lahvi se mi nálada ještě zlepšila. Po každém loku jsem byla veselejší a přidávala do kroku. Tou dobou jsem míjela v pořadí již druhý hřbitov. Obyčejně se těmto místům vyhýbám, ale v dobré náladě jsem měla chuť poznat to tajemno na vlastní kůži. Třetí hřbitov byl můj. Náramně se mi tam líbilo. Vyhlídla jsem si velký bílý náhrobek, na kterém jsem nakonec spočinula. Probudily mě až kroky. Lekla jsem se a navíc jsem nevěděla, kdo jsem a kde jsem.
Svému ctiteli jsem uteklaFoto: samphoto.cz/jiunlimited
Ufff, byla to jen kočka. Pak mi všechno došlo. Ale najít cestu zpět by byl oříšek i pro zdatného cestovatele. Vzpomněla jsem si tehdy na letní tábory, kdy jsme určovali, kde je sever. Věděla jsem ovšem, že počítání letokruhů na pařezu nebo hledání lišejníků na kůře stromu nebude to pravé. Ani buzolu jsem zrovna náhodou po ruce neměla. Takže mi nezbylo než se vydat podle hvězd. Pamatovala jsem si, kterým směrem zhruba byl vidět Velký vůz. Moje cesta nazpět ale ještě zdaleka nebyla u konce.
Proč bych se totiž tahala s plnou lahví cinzana, že? A tak jsem opět zvesela popíjela doušek po doušku, abych si nepřipadala v té noci tak sama. Další okamžiky si nevybavuji. Probudila jsem se obtočená kolem dopravní značky asi pět kilometrů od místa odchodu. Bylo sedm ráno. Tentokrát už jsem věděla, kde jsem. Vypadala jsem jako šupák, kabát by mi jistě mnohý bezdomovec záviděl, ale jinak se na něj nedalo dívat.
Dorazila jsem do kempu, kde zděšení a značně rozzuření kamarádi málem vyhlašovali celostátní pátrání. Nemluvily se mnou ani dveře od chatky. Naštěstí se na mou silvestrovskou cestu brzy zapomnělo a já už raději vždycky na Silvestra zůstávala na místě, kde mě vyložili. A můj ctitel? Jako antikoncepce můj výlet byl výtečný, ovšem nikomu nedoporučuji, i když jsem si to vlastně pěkně užila.
Děkujeme za vaše historky z oslav. Už od teď můžete nově psát na téma: Ve třiceti jsem začala... Máte čím se pochlubit? Rozhodla jste se studovat? Podařila se vám nějaká velká věc? Pustila jste se do nového podnikání? Nebo jste jen začala brát život takový, jaký je? Pište nám své životní příběhy na info@prozeny.cz. Čeká na vás honorář 500 korun!
