Hlavní obsah

Šťastný truhlář, nebo zakomplexovaný doktor?

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Člověk může být šťastný i bez titulu

Téma týdne: Vysvědčení - bít, či nebít? Co na to druhá strana barikády? Z hojných reakcí vybíráme tentokrát pohled studentky: Podělit se s vámi o svůj názor můžu jen ze svého pohledu studentky, tedy z druhé strany. Vyrůstala jsem jako třetí dítě ze čtyř sourozenců. Můj nejstarší bratr je dnes lékař, starší sestra zase modelka. Rodiče nás neomezovali.

Článek

Jsem ten klasický typ studentky, které jsou nějaké známky ukradené. Heslo mého studentského života je „hlavně prolézt". Známky jsou pro mne tím posledním ukazatelem inteligence nebo budoucí úspěšnosti.

Na základní škole jsem se za celých devět let na učení nemusela ani podívat a moje nejhorší známka na vysvědčení byla dvojka, a ještě ve velmi omezeném množství. Když jsem pak na gymnáziu v prvním pololetí nesla domů vysvědčení s první čtyřkou, byla jsem tedy lehce nervózní. Jediné, co mi na to tenkrát naši řekli, bylo prosté: „Tak se to snaž opravit."

I přes čtyřku dnes studuji na vysoké škole

To se mě drželo první týden a pak jsem přešla k jinému cíli - nezkazit si prázdniny reparátem. A ono to fungovalo. Ta čtyřka se sice objevovala po celé zbylé tři roky, ale nikdy jsem od rodičů neslyšela jedinou výtku. Maximálně z legrace. Dnes studuji Karlovu univerzitu a příští rok se chystám vyjet za vzděláním do Švédska.

Opačný případ je můj dlouholetý kamarád. Svým rodičům musí dodnes říkat o každé zkoušce, a pokud se mu nepovede, chodí jak zpráskaný pes ještě před tím, než se rodičům přizná. Domů chodí nerad, když sedíme nad pivem, tak je skleslý předem. Přitom on je ten, který se z nás dvou snaží víc a vylákat ho ven je nadlidský úkol.

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Ne každému vyhovuje studentský život

Který způsob je ten správný?

Nechci tvrdit, že je špatné, když svým dětem vynadáte za špatnou známku. Nějak se koneckonců musí naučit, který konec té stupnice je správný. Ale trestat je nebo jim donekonečna opakovat, jak jsou neschopní a nikam to nedotáhnou? To je dle mého skromného názoru cesta buď k naprostému odporu směrem ke studiu i k vám, nebo se vám tedy podaří donutit svého potomka k výborným výsledkům, možná kvůli vám půjde na prestižní školu, ale pokud je to jenom kvůli tomu, aby se rodiče nenaštvali, šťastného ho ten úspěch stejně neudělá.

Zkrátka mít vysoké cíle je určitě užitečné, ale člověk k té cílevědomosti musí přijít sám. A je lepší mít doma šťastného truhláře než zakomplexovaného doktora věd.

A jak to vidíte vy? Jak jste se učily a jak vás rodiče motivovali k lepším výsledkům? Byly vám pěkné známky ku prospěchu, nebo všechna snaha vedla vniveč? Své příběhy ze studentských let nám posílejte na info@prozeny.cz a vyhrajte 500 korun za nejlepší příspěvek.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama