Článek
Mamka je úžasně pohodový člověk a jen tak něco ji nezlomí, taťka je trošku nemocný, a tak toho optimismu už má méně než dříve. Nikomu v životě neublížili a s každým se snažili vyjít. Nikdy mi do života nemluvili.
Pak jsem se poprvé vdala a nastěhovala se do domu manželových rodičů. Od začátku to byl život jak v začarovaném hradě. Tchyně byla velmi inteligentní a schopná, tak také organizovala celou rodinu. Já jsem člověk, který se snaží lidi chápat, rozumět jim, pomáhat jim a s takovou jsem se také od začátku snažila chovat k tchyni a tchánovi. Tchán byl docela hodný člověk, ale generál tu byla tchyně. Možná své rady myslela dobře, chtěla pomoci, ale bylo to špatným způsobem.
Potřebovala jsem tehdy opravdové rady pomoci, zvláště když se nám narodily dvě děti brzy po sobě. Manžílek za nic nestál, nepomáhal mi, staral se o sebe a své zájmy, běhal za jinými a já jsem měla za sebou jen tchyni, která neustále kritizovala.
Přála jsem si, abychom byly spíše přítelkyně, pomáhala bych jí ve všem. Pak už jsem jen rezignovala. Starala jsem se o děti a udržovala jsem s ní jen ten nejnutnější kontakt právě kvůli dětem. S manželem jsem se po sedmi letech rozvedla. On všechno vyřešil jednoduše, odstěhoval se k jiné a já jsem zůstala v domě jeho rodičů s dvěma malými dětmi úplně sama v cizím městě.
Vydržela jsem to ještě rok, než jsem se postavila na nohy a zařídila věci k přestěhování. Ani nevíte, jak ráda jsem se vracela domů. Pro mne a děti to byl návrat mezi normální lidi a najednou se vše začalo dařit. Pro tchyni to byl šok, ona si myslela, že nás bude mít pod dohledem snad celý život.
A světe, div se! Uplynulo už spoustu let, kontakt jsem kvůli dětem úplně nepřerušila. Děti jsou dnes již dospělé a tchyně žije sama. Její syn na ni kašle a ona volá a píše nám, proč se neozvu častěji, že by si ráda popovídala. Asi jsem tak špatná snacha zase nebyla, co myslíte?
Je mi jí dnes spíše líto. Navštěvujeme se tak dvakrát do roka, pokecáme, chovám se k ní slušně a s úctou, náležející starším lidem, ale přátelství už to nikdy nebude. Já jsem si to přála tehdy, ale ona chtěla velet.
Dnes už mám vztah s tchyněmi srovnanýFoto: shutterstock.com
Když dovolíte, příběh má ještě další dějství. Žijeme dnes s dětmi v mém rodišti, své rodiče mám pár minut od nás. Tři roky po rozvodu jsem se seznámila s druhým manželem. Pochází z rozvedené rodiny, kde se o děti starala jen matka. Vztahy v jejich rodině byly a jsou dosti problematické. Poznala jsem v životě spoustu různých lidí, ale tak studeného, autoritativního a sobeckého člověka, jako byla moje druhá tchyně, jsem opravdu neviděla.
Již od počátku mi dávala najevo, že já nejsem pro jejího synáčka to pravé - byla jsem rozvedená se dvěma dětmi, on svobodný. Na svatbě mi řekla, že to dle ní stejně nemá perspektivu. Manžel tehdy stál při mně. Z druhého manželství mám syna. Tato druhá tchyně, když jí jel manžel ukázat svého milovaného novorozeného synka, ho nepustila ani přes práh. Jen tak jedním okem mrkla do přenosné tašky na mimino a řekla, že je již pozdě na návštěvy.
Tato událost mě utvrdila v tom, že mám před sebou divného člověka a nemá smysl se snažit někomu porozumět, když o to nestojí. Když jsem byla nucena někdy snést její přítomnost, byl to děs a utrpení. Přestála jsem to vždy se staženým žaludkem.
Nenašla si cestu ani k jejímu jedinému vnukovi, chová se k němu velmi autoritativně a chladně a on, ač pubertální dítko, sám prohlásil, že nemá cenu za ní jezdit, nemá ji prostě rád. Nemá vůbec potřebu babičku vyhledávat. Bohužel. I s druhým manželem jsem se rozvedla, vyklubal se z něj stejně sobecký a bezohledný tvor, jako je jeho matka.
Dnes mám spokojený život, který jsem si vybudovala sama. Stála při mně vždycky celá moje rodina a spousta mých přátel, ale z obou manželů, obou tchyní a tchánů nikdy pořádně nikdo. A já už o to ani nestojím. Snažím se vychovávat své děti tak, aby měly úctu ke svým prarodičům a starším lidem všeobecně.
Zdravím všechny hodné lidičky, zvláště tchyně.
