Článek
Osud mé přítelkyně není asi nijak výjimečný, ale mě samotnou zaráží a nechápu, kde našla tolik síly vše zvládnout. Obdivuji ji! Vše začalo velmi šťastně, zamilovala se, následovala svatba a všichni jim přáli dítě, ale to nepřicházelo.
Vyšetření střídalo vyšetření a lékaři tvrdili, že se moc soustředí na otěhotnění a to bude asi ten problém, protože po fyzické stránce jsou oba v pořádku. Kamarádka měla skvělý nápad. Jeli na dovču a po ní že zajdou za psychologem a budou řešit své problémy s odborníkem. To nebylo potřeba, jelikož na dovolené otěhotněla. Huráá! Všichni jsme jim to přáli a radovali se s nimi. Tak a někde tady je konec pohádky.
V pátém měsíci přišlo rozhodování: postižené dítě, nebo žádné? Downův syndrom! Jak moc bude postižené, lékaři nedokázali odhadnout. Jenže když už matka cítí pohyby u dítěte, v tomto případě přímo vymodleného, nevzdá se ho. Manžel řekl: „Rozhodnutí je na tobě, miláčku.“ Narodila se holčička, která skoro nevnímá, chodit prý nebude. Babičky v podstatě odmítají hlídat, mají strach. Manžel vydržel celé dva roky a potom si vzal kartáček na zuby a odešel k jiné.
Holčička je odkázaná na svou matkuFoto: shutterstock.com
Holčičce je dneska dvanáct let a chodí pouze s oporou. Babičky pořád nehlídají a už ani hlídat nebudou, protože malá je zvyklá pouze na maminku. Hypotéku na byt splácí manžel (aspoň něco), ale jak dlouho lze spoléhat na jeho dobročinnost? Přítelkyně mnohokrát zvažovala ústavní péči, vždy ale říká, co mě na tom světě bude ještě držet? V podstatě bere postižení své dcery jako danou věc. Ví, že lepší to nebude, a pomoci může jen ona, matka.
Několikrát jsem zkoušela malou hlídat, aby si kamarádka mohla v klidu zajít k doktorovi, na úřady a jiné pochůzky, ale ten cirkus si snad nikdo neumí představit. O vlastní postižené dítě se staráte s láskou a vědomím, že je vaše a potřebuje vás, ale o cizí? Nikdy jsem nevěděla, co si k malé můžu a nemůžu dovolit.
Obdivuji všechny pracovnice ústavů pro postižené, já bych na tohle neměla. Vím, že je to sobecké, a vím, že lidé v ústavech potřebují pomoc, ale psychicky bych to nezvládla. Mou přítelkyni, možná paradoxně, postižení dcery posílilo a zvládne mnohem víc než já. A proč? Prostě musí! Jen na ni spoléhá bezbranný človíček, který jí dává obrovskou sílu vše překonat.
Máte podobnou zkušenost jako Jana? Nebo patříte k maminkám, které samy vychovávají handicapované dítě? Napište nám na info@prozeny.cz a buďte jednou ze tří čtenářek, které od nás dostanou 500 korun.
