Téma týdne: Jak se žije v době krize?

Nastala krize!, ozývalo se před časem z rádií i televize. Tehdy jsem si říkala, že zase někdo něco v Americe řekl a my se z toho můžeme zjančit. A tak jsem začala sledovat, kdy, a jestli vůbec, dorazí tenhle „šok“ i k nám.

Nějakou dobu se nic zásadního nedělo, jen v televizi o tom stále mluvili dokola. Skoro jsem si začala myslet, že nastane konec světa. A soudě podle přeplněných nákupních košíků v supermarketech, které mimochodem praskají ve švech dodnes, krize nekrize, to tak i vypadalo.

Tehdy jsem pracovala v nejmenované redakci a přišla zpráva od zaměstnavatele, že se začíná se šetřit. Kde hlavně? Ve službách. Nařízení znělo: co nejméně kurýrů, ještě méně vlastní produkce, zmizela voda na chodbách, zrušily se stravenky, káva byla pomalu na příděl - zkrátka měli jsme se začít uskromňovat. A mně začalo být úzko, i když jsem zprvu zaměstnavatele podezřívala, zda nechce jen využít momentálního zmatku. Dokud jsem to slyšela z televize, nechávalo mě to chladnou. Ale když jsem paniku začala pociťovat na vlastní kůži, znejistěla jsem. Bylo to jako cholera, co se šíří nezastavitelnou rychlostí.

Nějak se ta hysterie přehoupla i do našich běžných životů. Začali jsme totiž šetřit i doma. Na jídle ne, tam už se takhle pohybujeme na hranici udržitelnosti, i když občas neodoláme pokušení udělat si dobře a zahřešíme.

U mě se to nejprve projevilo na neustálém zhasínání světel a vypínání počítačů v době nečinnosti. A protože to manžel nesnáší, chodil za mnou a opět rozsvěcel. Sousedé si museli myslet, že den co den pořádáme diskotékovou party nebo jsme se dočista zbláznili. Přesto měl manžel výdrž! A velkou!

Tak jsem si řekla, že začnu u sebe a půjdu rodině příkladem. I když se mi moc nechtělo, zkrátila jsem trasu autem do práce a rozhodla se cestovat z větší části MHD. Omlouvala jsem si to vnitřně tím, že si budu po cestě číst a vzdělávat se. Místopřísežně prohlašuji, že jsem knihu otevřela v metru za tři čtvrtě roku jednou. Natlačená na sklo u vstupních dveří s potícím se chlápkem za zády to opravdu nešlo. Pomyslela jsem si, že takhle cestuje spousta lidí a že už se vůbec nedivím, že do práce přicházejí značně rozladění.

Přesto se naše drobné úspory pozitivně projevily na stavu účtu, což se mi zalíbilo. A tak jsem pomalu, ale jistě pokračovala. Množství vypraných praček jsem stáhla na polovinu, ubylo tedy i žehlení. No vida, pak že se na té krizi nenajdou pozitiva! Dokonce jsem se přistihla, že si místo několika kousků toaletního papíru utrhávám jen jeden nebo dva. Řeknu vám upřímně, že tohle šetření odsuňte raději až na poslední kolej, protože nijak neušetříte. Následně vypotřebujete jednou tolik vody, abyste se zbavily následků, a nebo se spolehnete na ručník a ten vám zase zaplní pračku.

A jak se tak u nás šetřilo, došlo i na sex. Ne dvakrát do měsíce, ale už jen jednou. Nemusím asi vysvětlovat, že i u nás doma se pomalu, ale jistě schylovalo k velkému převratu. Dílo zkázy dokonal můj odchod z práce a hledání si nového zaměstnavatele, který by i v době krize přimhouřil oko a dal mi mnou požadovaný nadstandardní plat. Chápejte, máme hypotéku, půjčky a malé dítě – všechno něco stojí. Tenhle argument byl sice pochopitelný, ale v jámě lvové, kde se spolu se mnou tlačilo ještě dalších sto lidí na stejnou pozici, ne zcela přesvědčivý. Uvědomila jsem si, že se asi opravdu něco děje, protože když jsem si kdykoli předtím hledala práci, ucházelo se nás o ni sotva deset.

Naše nervy tehdy ještě párkrát pocuchal nějaký ten exekuční příkaz a bylo vymalováno. Ze světového fňukání jsme se doma dostali do mnohem horší situace, do krize manželské. A nezachránilo nás ani to, že jsme měli konečně nějakou tu kačku. Řeknu vám, že překonat se dá všechno, i světová krize, ale za předpokladu, že jste na to dva. A vybojovat tuhle bitvu bylo mnohem náročnější!

Ptáte se, zda ještě krize pokračuje, nebo už je zažehnána? Odpověď můžete najít třeba na internetu. Zapátrala jsem a objevila šikovnou pomůcku - tzv. krizoměr. Autoři tohoto slova tvrdí, že se jeho překlad bude používat zanedlouho celosvětově, a věří, že po slovech tunelování a robot se stane dalším významným obohacením světových jazyků. Na stupnici od 0 do 7 se můžete jednoduše dozvědět, jak to s tou krizí v Čechách vlastně je.

A jak je to u vás doma? Jak se vás krize dotkla a jak vám změnila život? Své příběhy a názory pište na info@prozeny.cz. Pro tři z vás máme připravených příjemných 500 korun, které se hodí při jakékoli krizi!