Hlavní obsah

Téma týdne: Nechci dítě, no a?

Foto: shutterstock.com

Ne pro každou jsou dvě čárky dobrá zpráva

Jsou mezi námi. Jsou stejné jako my, milují módu - jako my, pracují - jako my, prožívají lásky - jako my… ale nechtějí děti! A vůbec jim to nevadí. Patříte mezi takové ženy? Pošlete nám svůj příběh na Téma týdne Nechci dítě, no a? na info@prozeny.cz a vyhrajte honorář 500 korun.

Článek

Asi se shodneme na tom, že ve dvaceti je věta: Já nechci dítě! naprosto normální. I když naše babičky by pravděpodobně protestovaly. Mezi dvacítkou a třicítkou ovšem mnohé z nás stále častěji podléhají myšlenkám na miminko. A přehoupne-li se třicítka, býváme většinou už totálně polapené v síti biologických hodin. Taky slyšíte to „bim, bam“?

Ale najdou se i takové ženy, které zkrátka dítě nechtějí. Netouží poslouchat dennodenně dětský křik, který střídá roztomilý smích. Necítí potřebu předávat svým nástupcům zkušenosti a radovat se z jejich úspěchů. Přesto to neznamená, že by nebyly citlivé nebo by nebyly schopné se rozněžnit. Ale zkrátka nemají touhu podřizovat se diktátu okolí, tlaku rodiny, totálně změnit svůj životní styl... Ovšem na rozdíl od nás, „standardních“ budoucích matek, které jsme nakonec přirozeně dohnány k tomu, abychom rozkošatěly naše rodiny, jim to naprosto vůbec nevadí.

Myslíte si, že to řeší?

Omyl. Co ovšem řeší, je to, jak je ostatní zástupkyně ženského pohlaví přesvědčují o tom, že je to jen momentální rozmar a že se to časem spraví! Obviňují je ze sobectví a okolí se na ně dívá buď lítostivě: nemůže mít děti, a tak radši tvrdí, že je nechce, anebo je považuje za divné. Ano, tím, kdo nejvíc řeší jejich rozhodnutí nemít děti, jsme my ostatní. I já mám kamarádku, která po dítěti netouží a v podstatě si dělá, co chce. Občas jí závidím tu volnost rozhodování a svobodu myšlení. Když se ale na mě podívá můj bezmála šestiletý chlapeček, nahradí můj obdiv neskutečná lítost. Podobná lítost, jako když kamarád homosexuál, mimochodem podle mě rozený otec, marně bojuje o přidělení dítěte do péče.

Foto: shutterstock.com

Některé ženy dětské skupinky děsí

Ze všech sil se snažím o změnu kamarádčina názoru. Předvádím doslova divadelní výkony hodné obdivu na téma čistá dětská láska, že tu jí nikdo jiný nemůže nabídnout. Po hodinách utrpení, které prožíváme obě, to dopadne tak, že to vzdáme. Já s pocitem prohry, ona s pocitem úlevy a dost možná i malého vítězství, protože pevně věří, že to bylo naposled, co jsem ji do něčeho takového nutila. Ona má naprosto jasno. Nechce dítě! Se vším, co k tomu patří. Se všemi klady a zápory.

Matky na poloviční cestě

Já sama jsem se možná podobně cítila před rokem, kdy jsem neplánovaně otěhotněla. A stejně jako na to první dítě jsem nebyla připravená ani na to druhé. O to hůř, že už jsem věděla, s čím mám tu čest! A kamarádky napjatě čekaly, jak se zachovám. Když jsem vyslovila rychlý verdikt: potrat! (jemuž jsem mimochodem dostála), nastalo ticho. Po něm následovaly hodiny vyčerpávajícího vysvětlování, proč to dítě nechci a že je výborná doba na druhé miminko. Pak to přerostlo skoro ve výhrůžky, že interrupce může znamenat riziko: co kdybych náhodou později dítě přece jen chtěla. A já? Byla jsem jako skála. Ale věřte, že to nebylo lehké ustát.

Rozumím ženám, které zkrátka dítě nechtějí. Už kvůli těmhle debatám. Nepatřím k těm maminkám, které neuvažují o dalších potomcích. Ale můj názor je ten, že když se někdo rozhodne, že jeho smyslem života nebude rodina, je třeba zapomenout na stará komunistická hesla: Za každého rodiče jedno dítě a ještě jedno navíc je občanská povinnost! a ponechat jim svobodnou vůli. Dítě v rodině, která k potomkům nemá vztah, pravděpodobně čeká smutný život, co myslíte? Takže nechme ženy, co nechtějí děti, žít!

Patříte k těm, které se rozhodly nemít děti? Co vás k tomu vedlo? A vy ostatní: Jaký máte názor na ženy, které netouží z různých důvodů po dítěti? Co je podle vás normální a co ne? Své příběhy a názory pište na info@prozeny.cz a staňte se jednou ze tří čtenářek, které od nás dostanou honorář 500 korun.

ynezorPumanzeSaNyknalC