Hlavní obsah

Téma týdne: Nedojeli jsme ani na hranice

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Kvůli dovolené jsme se zadlužili

Téma týdne: Moje (NEJ)horší dovolená. Že se dá všechno pokazit, ještě než překročíte hranice, potvrzuje i čtenářka Ludmila, která se málem vysněné dovolené nedožila.

Článek

Zdravím všechny čtenářky tohoto internetového serveru a přeji jim bezproblémovou dovolenou. I já bych se chtěla podělit s vámi o svoje zážitky, které se týkají mé letní dovolené.

Celá událost se shodou okolností stala přesně minulý rok v tuto dobu. Mám rodinu jako každá z vás, ale možná ne každá z vás máte na krku čtyři děti jako já:o) Naše finanční situace nebyla nikdy nijak potěšující, ale hladem jsme neumírali. Bohužel mě vždycky mrzelo, že si nemůžeme jako ostatní rodiny dovolit dovolenou třeba do Chorvatska pod „blbý" stan. Nešlo to. I když s manželem oba pracujeme a děti máme všechny pubertálního věku, nebyli jsme schopni na dovolenou našetřit.

Každé léto jsem si vyčítala, že mé děti snad nikdy neuvidí moře, a v dnešní době, kdy cestování je koníčkem snad každého, mi to rvalo srdce. Pokaždé jsem si představovala, jak mi to jednou mé ratolesti vyčtou, že jsme je nebyli schopni vzít ani k Jadranu. Věděla jsem, že to dětem líto je, ale nestalo se, že by mi to vyčítaly. Prázdniny si dokázaly užít i tady v Čechách a u moře jsme byli tak maximálně ve snech.

Až na minulý rok. Nevím, kde jsem vzala tu troufalost (opět s ohledem na finanční situaci) a jednoho krásného lednového rána jsem manželovi sdělila, že pojedeme letos k moři. K mému velkému údivu nic nenamítal a dokonce jsem neslyšela ani věty typu: „A můžeš mi říct, kde chceš na to vzít? Zbláznila ses? Díváš se ty někdy do peněženky?" Souhlasil a spolu jsme se domluvili, že to prostě zkusíme nějak utáhnout. Světe, div se, na dovolenou jsme našetřili. Museli jsme si vzít sice také půjčku, ale řekla jsem, že těch čtrnáct dní povalování se na písku nám za to stojí. Ale nemyslete si, v naší objednávce u cestovní kanceláře nestál žádný pětihvězdičkový hotel v Řecku. Museli jsme se spokojit s kempem v Chorvatsku. Když jsme to sdělili dětem, jejich nadšení nemělo konce. Bylo jim jedno, kam a kdy, hlavně že pojedou.

Ani jsme se nenadáli a byl tu červenec. Měla jsem neskutečnou euforii a těšila jsem se jak malá. Sbaleno jsem měla týden předem a vytouženě očekávala ten den, kdy nasedneme do auta a zamáváme rodnému městu. S cestovní kanceláří jsme měli domluvenou vlastní dopravu, jelikož to pro nás bylo finančně výhodnější. Cesty jsem se nijak nebála, s manželem jsme se dohodli, že se s řízením budeme střídat. Měli jsme klasicky naplánováno jet přes Brno a dál na Vídeň.

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Děti byly z moře nadšené

Na cestu jsem napekla buchty, v autě jsme pouštěli písničky a plně si užívali cestu. Bylo to přesně takové, jaké jsem si to představovala. Žádné hádky, rodina hezky pospolu a počasí také přálo. To jsem ovšem ještě netušila, že nedojedeme ani k česko-rakouským hranicím.

Těsně za Brnem do nás vpálila dodávka. Její řidič nejspíš nevěděl, co je to brzda, a na křižovatce nám nedal přednost. Dodávka letěla slušných deset metrů od nás a my předvedli na silnici dvojitou osmu. Byl to absolutní šok. Manžel naštěstí na nic nečekal a okamžitě vyběhl z auta. Já se také vzpamatovala a hned volala sanitku.

Naši byli naštěstí všichni v pořádku, nikomu se nic nestalo. Když jsem po chvíli viděla, jak se pán z dodávky souká z auta živý a celý, neumíte si představit, jaký mi spadl kámen ze srdce. Pohledem na naše auto mi bylo však jasné, že naše dovolená končí. V podstatě s ním nic nebylo, ale předek byl hodně poškozen, takže by nás přes hranice stejně nepustili. Museli jsme jet domů. Dovolená zaplacená, delegát nás měl další den očekávat v kempu.

Říkala jsem si, že to přece není možné. Šetřili a zadlužili jsme na naši dovolenou, na kterou se děti těšily celý půlrok, a teď nikam nepojedeme? S manželem jsme přemýšleli, jak to udělat. Na auto z půjčovny jsme neměli peníze a od někoho si půjčovat nešlo, jelikož jsme měli strach, co kdyby se něco stalo. Už jsem byla odhodlaná volat do cestovní kanceláře a dovolenou zrušit, když přišel manžel s návrhem, že mu kamarád doporučil autoservis, kde by nám údajně mohli za docela málo peněz na ty dva týdny přední díl auta půjčit a vyměnit.

Nedávala jsem tomu moc šancí, ale zkusit se to může. Modlila jsem se i s dětmi, aby to vyšlo. A ono to opravdu vyšlo! Přední díl byl sice fialový a zbytek auta červený, ale to bylo to poslední, co mi vadilo.

Měla jsem šílenou radost a hned jsem volala delegátovi, že se zpozdíme o jeden den kvůli autonehodě. Balit už jsem naštěstí nemusela, takže jsme jen naskákali do vozu a vyrazili. Je fakt, že jsme jeli mnohem opatrněji, ale druhá cesta se obešla bez komplikací a další den už jsme se kochali krásami Chorvatska. Do teď si pamatuju na úžas v očích našich dětí, když přes okno v autě spatřily poprvé moře.

Musím říct, že dovolená, jako byla tahle, byla velice silným zážitkem jak pro moje děti, tak pro mě s manželem. Vůbec jsem nelitovala, že jsem se rozhodla půjčit si na ni peníze. Opravdu to stálo za to. A i když to ze začátku vypadalo pro nás jako konec světa, přece jen nějaká spravedlnost ještě je a i nám, obyčejným lidem, byla dopřána dovolená, kterou jsme si, myslím, určitě zasloužili.

Děkujeme vám za podnětné příběhy k tomuto Tématu týdne. Už teď můžete psát na nové téma: Jak (ne)vychovávám dítě. Jak se rozcházejí vaše představy o výchově s realitou? Máte nějaké metody, které na děti zabírají? Opakujete chyby svých rodičů i přesto, že jste si to v dětství zakázaly? Své příběhy pište na info@prozeny.cz a vyhrajte honorář 500 korun.

ynezorPumanzeSaNyknalC