Článek
Na vašem serveru jsem si přečetla téma handicapované dítě. Také já patřím k těm, které měly tu smůlu. V roce 1984 se mi narodil syn. Z ničeho nic asi ve třech měsících dostal vysoké teploty a musel být hospitalizován na dětském oddělení.
Téměř tři týdny jsem nevěděla, co s mým synem je. Ani sami lékaři to nedokázali říct. Pak byl jakž takž „vyléčen". Ale s hrůzou jsem se dozvěděla, že bude postižený. Nic horšího mne v té době potkat nemohlo. Když mu bylo zhruba asi 10 měsíců, dětská lékařka zjistila, že se mu uzavírá hlavička. Byl operován na klinice v Praze-Motole.
Co jsem prožívala, pochopí jen ten, kdo něco takového zažil na vlastní kůži. Při jedné z dalších kontrol mi ona lékařka dost nevybíravě sdělila, že tohle dítě se nikdy na nohy nepostaví. Řekla jsem si, že naděje umírá poslední.
Začala jsem pravidelně a každý den za každého počasí jezdit se synem na rehabilitace. V té době jsme ještě auto neměli, takže syna do náruče a 1 km pěšky cvičit a opět 1 km na autobus domů. Doma doslova muka. Syn plakal bolestí ze cvičení a já zase bolestí nad ním. Věnovala jsem mu veškerý svůj čas a sílu. To už jsem byla těhotná se čtvrtým děckem, takže si jistě dovedete představit, co to všechno obnášelo.
Můj syn neměl nikdy choditFoto: shutterstock.com
Manžel chodil do práce a doma mi moc nepomohl. Takže jsem byla sama na čtyři děti. Z toho jedno postižené. Roky ubíhaly, děti odrostly. Dnes je mi 51 let a jsem trojnásobná babička. Postiženému synovi je 25 let. Za ta léta se vypracoval. Jezdí sám na kole, je naprosto samostatný, soběstačný. Miluje koně a psy. Je mojí velkou hvězdou, pýchou. Prostě je pro mne vším.
Nikdy jsem nelitovala času, kterého jsem měla tak málo. Nikdy mě nenapadlo, že bych ho dala do ústavu. Ani před pěti lety, kdy zemřel manžel. Prostě jsem dala v práci výpověď a zůstala s ním doma. Žiju pro něj, pro jeho přání, potřeby atd. Jezdíme na výlety a tam, kde by ho to zajímalo. Chci, aby toho co nejvíce viděl. Aby měl co nejvíce zážitků. Když nemůže vést svůj život, tak alespoň tímto způsobem se mu všechno snažím vynahradit.
Přeji všem maminkám, které mají také postižené dítě, aby v sobě našly to své druhé já. Tu vnitřní sílu nevidět strnulé, litující pohledy ostatních lidí. (Někdy se také setkávám s pohrdáním okolí. Ale mě to nezajímá.) Aby se dokázaly smát, když je jim do pláče. Protože děti jsou dar. I přesto, že se nenarodí zdravé, mají právo na naši lásku, něhu, cit a teplou náruč i teplo domova.
A jaký je ten váš příběh? Rozhodla jste se pro své handicapované dítě obětovat život? Napište nám, jak je to těžké a jak jste se s tím popraly. Čekáme na adrese info@prozeny.cz . Tři z vás dostanou honorář na přilepšenou 500 korun.
