Článek
K duchům jsem se připletla úplně náhodou. Nebo nešlo o žádné náhodné setkání? Kdysi jsem, jak tomu bývalo, odjela se školou na chmel. Už není jasné, kdo s tím přišel jako první, ale vyvolávání duchů se stalo při tomto pobytu úplným hitem. Ubytovna ležela blízko hřbitova... ideálního místa pro navázání kontaktu s neživými a s něčím, co prostě moc nechápeme. Na stolek se umístila písmena abecedy do kruhu a doprostřed se dalo víčko od laku na vlasy – otevřenou stranou dolů. A přítomní dali ukazováčky nad víčko a jeden vyvolený začal tajemným hlasem říkat: „Duchu, jsi-li mezi námi, jeď k písmenu A.“ (A jako ano).
Po několika výzvách se konečně povedlo a víčko se dalo do pohybu a zamířilo k písmenu. Ne, nikdo ho nemohl táhnout ani nijak jinak s ním pohybovat. Ten zvuk, který víčko vydávalo, prostě nešel pomocí lidské síly nijak napodobit (to jsme samozřejmě zkoušeli, protože jsme nemohli uvěřit). Jeden z nás kladl různé otázky a lapený duch skutečně jezdil od písmenka k písmenku, odpovídal a nebyl jediný.
Bydleli jsme v sousedství hřbitovaFoto: shutterstock.com
Vyvolali jsme jich hned několik. Pokaždé šlo jen o „lidi“, které někdo násilím sprovodil ze světa, nebo o ty, co spáchali sebevraždu. První noc po vyvolávání duchů celý náš pokoj slyšel divné vytí psů. Ráno jsme se ptali ostatních, jestli je psi také nenechali spát, jenže nikdo jiný je neslyšel.
Jedna dívka se dokonce s „duchem“ dohodla, že se jí zjeví ve snu, ale bohužel si z něho ráno nic nepamatovala. Na vyvolávání jsme si pozvali i profesorku chemie a fyziky, aby nám to, co uvidí, nějak objasnila. Viděla a říkala, že na tohle žádné vysvětlení nezná. A později k nám na jednu hodinu přišel kněz na jakousi přednášku a my se ho ptali, co si myslí o vyvolávání. Řekl, že je lepší si s něčím podobným nezahrávat.
A asi měl pravdu. Od té doby nechávám duchy spát. Ale vím, že něco mezi nebem a zemí existuje... Po návratu ze školní brigády jsem si totiž nechala jako obvykle přes noc otevřené okno a vzbudilo mě prudké mávání záclonou a bouchání okna. Vystrašilo mne to, a jak jsem se tak krčila pod peřinou, zaslechla jsem zaskřípání vrátek a jen dva kroky. Dál nic. Zavrtala jsem se a byla ráda, že spánek přišel brzy...
Nechme duchy pro jistotu spát a pojďme se raději vrhnout do nového Tématu týdne: Nechci dítě, no a?. Už teď můžete na info@prozeny.cz posílat své příběhy a názory, proč jste se rozhodla neobětovat svůj život dětem. Jistě k tomu máte své důvody. Tři z vás dostanou honorář 500 korun.
