Článek
Nehledám dětem nového taťku. Jednoho již mají a ten jim bohatě stačí. Chci jim najít člověka, který bude jejich kamarádem a mým životním partnerem. Není to ovšem úkol jednoduchý. Protože již mám nějaké životní zkušenosti, rozšířily se mi díky nim obzory, a tím pádem i zvýšily požadavky na onoho nového člena naší pomyslné rodiny. Mám tedy již jistou představu o tom, jaký by měl být.
V prvé řadě by měl mít problémy se sluchem. Jak jsem se zmiňovala již v jednom z minulých článků, občas mi to výjimečně ujede a zakřičím. Měl by být tedy vůči těmto mým mateřským projevům zcela imunní. Vůbec by mi nevadilo, kdyby čas od času zasáhnul v těch správných momentech, a zachránil mě tak před mozkovou mrtvicí. Ale nesmí to dělat často, neboť by tím snižoval účinnost svých zásahů do výchovy.
Dalším z mých požadavků je neutuchající smysl pro humor. Mé děti zdědily částečně povahu po mně, tudíž jejich smysl pro humor se jeví navenek velmi zvláštně. Mého partnera by tedy neměly rozhodit jejich vtipné výstřelky, jako je zamykání osob na toaletě, kousíčky lega v botách, schovávání důležitých věcí, jako jsou klíče nebo mobil různě po bytě, sem tam politá počítačová klávesnice jogurtem, oblíbená kniha popsaná různými geometrickými útvary, rozstřihaná občanka a podobně. Opravdu to dělají jen z legrace a byla bych ráda, kdyby byl můj partner v tomto směru shovívavý a místo pohlavků se srdečně zasmál a cítil se hrdý na to, že mu mé děti tímto způsobem projevují svou náklonnost.
Když už jsem zmínila pohlavky, je naprosto nepřijatelné, aby mé děti fyzicky trestal kdokoli jiný než osoba, která je porodila, čili já. V případě, kdy by k tomu došlo, jsem ochotná a víceméně již rozhodnutá se zachovat jako kudlanka nábožná.
Taky nesmím opomenout důležitou věc, kterou je akceptace zdrobnělin. Jelikož si vesměs nejvíc povídám hlavně se svými dětmi, občas se chovám jako dement a zcela nevědomě i dospělým jedincům jsem schopná říkat „miláčku“, „koláčku“, „hruštičko“, „kompotku“ a podobně.
Posledním mým hlavním požadavkem (ještě mám i vedlejší požadavky) na mého partnera je odolnost. Měl by to být hodně trpělivý, psychicky odolný jedinec bez sklonů k akutní sebevraždě. Děti jsou poměrně záludní tvorové a ráda bych si byla jistá tím, že jejich nátlak náš přírůstek vydrží alespoň nějakou dobu.
Není lehké vysvětlovat dítěti, proč se prsten jmenuje prsten, že je to odvozeno od slova prst, a proč prst se jmenuje zrovna prst a proč jich máme jenom pět, a ne šest nebo třeba sedm, a co se stane, když nám vyrostou jen čtyři, jestli jsme teď jako hybridi bez jednoho prstu nebo třeba kříženci žáby. Není lehké vysvětlovat, z čeho se prsten vyrábí, z jakých slitin, z jakých drahých kovů, jak drahé ty kovy jsou a proč se jim vlastně říká drahé, jakým výrobním procesem prochází takový prsten, včetně vysvětlení fyzikálních a chemických veličin i se vzorcem. Byla bych ráda, kdyby tyto záležitosti a vědecké dotazy mých dětí dotyčný zvládal poměrně s přehledem a stihl vše vysvětlit ještě dřív, než vyskočí z okna.
Co se týče fyzického vzhledu a muskulatury, tak tam žádné přehnané požadavky nemám. Nechci obrázek z časopisu, ale zase ne úplné tintítko. Spokojím se s mužem, který bude minimálně stejně vysoký jako já, váhově nepřekročí dvojnásobek mé vlastní hmotnosti a bude mít všechny končetiny funkční. To, abych si zajistila, že mě bude moci v budoucnu poponášet. Barva očí, vlasů, či velikost ušních boltců není vůbec podstatná. Možná by mohl mít jemné problémy se zrakem. Mohl by být dalekozraký, neboť jak my ženy víme, tak nemládneme a doby, kdy se o nás říkalo „čím starší, tím hezčí“ už jsou ty tam a od třicítky výš už to má většinou sestupnou tendenci.
Myslím, že jsem ty nejdůležitější věci vyjmenovala. Co myslíte?
