Článek
Mozková aktivita se zpočátku mění v něco nepředstavitelného. Propletence drátků uvnitř mateřské hlavy, dokonale spojených v jeden z nejúžasnějších lidských orgánů, občas zkratují a udělají z nás takřka „dementy“. Ptáte se kdy? Při prvním dítěti.
I já jsem byla „dementní“ čerstvá matka. Veledůležitě jsem se natřásala s kočárkem a pyšnila jsem se svým malým voňavým uzlíčkem uvnitř. Každý den před procházkou jsem svého prvorozeného potomka oblékala do předem připravených oblečků, dokonale barevně sladěných. Kojila jsem v přesně stanovených termínech, takřka podle hodinových ručiček, aby se stravoval pravidelně bez ohledu na to, jestli spí nebo je vzhůru. Brala jsem si ho s sebou i na toaletu v autosedačce, aby ani na chvíli nebyl sám. To jen pro jistotu, kdyby na něj náhodou přeskočily dokonalé geny (nevím odkud) a naučil se chodit ve dvou měsících.
Jakékoli kýchnutí či zakašlání v rodině bylo oceněno karanténou mého syna. Každý jeho křik, pláč nebo pouhopouhé fňukání mě okamžitě zvedalo z gauče a zcela automaticky nutilo mé paže jej chovat a chovat. Stal se středobodem mého vesmíru. Prádlo jsem mu prala na devadesát stupňů a žehlila jsem i ty malé miniaturní ponožtičky. Dezinfikovala jsem mu hračky, které si strkal do úst skoro pořád dokola tak dlouho, až barvy na nich úplně vybledly. Převařovala jsem i kojeneckou vodu a v případě, že mu upadla flaška s čajem na zem, putovala okamžitě do dezinfekčního roztoku.
Nikdo ho nesměl hlídat, protože když jsem nebyla s ním, měla jsem pocit, že mi puká srdce. Během prvních třech měsíců jeho života jsem zhubla dvacet kilo a kruhy pod mýma očima vypadaly jako uranové doly. „To k mateřství patří. Tak to má být,“ říkala jsem si a dál jsem se k němu chovala, jako kdyby byl můj malý soukromý dalajláma.
Mé drátky zkratovaly a mozková funkce se v těchto místech zastavila. Dalo by se říct, že příchod druhého dítěte mě zachránil, potažmo spasil i mého syna. Chvílemi mi přišlo i líto, že byla má dcera jako druhorozená ošizena o výhody prvorozeného. Na druhé straně, když se na věc podívám z toho „prudicího“ hlediska, pak měla velké štěstí. U druhého dítěte již není matka tak vystrašená a není ani na své dítě přehnaně upnutá. Ani já jsem nebyla.
Nebyla jsem už žádný nováček. Syn mi posloužil jako dokonalý trenažér k nácviku mateřských dovedností a já jsem se ve své roli cítila mnohem sebevědoměji. Stále jsem sice dokonale barevně slaďovala oblečení, ale nijak jsem se nenatřásala. Nakukující hlavy, které se zastavily, aby okoukly to „jé, pěkný miminko“ mi ovšem celkem vadily. Začala jsem to v duchu komentovat slovy „Ježiši, mimino. No a? Vždyť vypadají všechna stejně.“
Bylo mi jedno, kdy kojím. Dokud dcera spala, byla jsem vděčná, že spí. Pokud hračky neležely u záchodové mísy, nebylo potřeba je dezinfikovat častěji než jednou měsíčně. Během mých návštěv toalety se svým křikem dítě také nezalklo. Žehlení už jsem nějak nestíhala, a pokud si chtěl někdo půjčit kterékoli z mých dětí, postavila jsem ho na piedestal všech hrdinů dnešní doby. V případě, že dcerunce upadla flaška na zem, udělala jsem to, co dělaly naše mámy, a my ještě pořád žijeme. Olízla jsem cumel ve vlastních ústech, utřela jej do ubrousku a vrazila zpátky dítěti do pusy.
Myslím, že se mé drátky stihly spojit včas a já jsem tedy úplně nezdementněla. Tvrdím, že je lepší přehnaná mateřská láska než žádná, ale nic se nemá přehánět. Milujme své děti, ale nedělejme z nich mamánky. Ochraňujme je, ale dovolme jim prozkoumávat svět. Jednoho dne v něm budou samy a nás, mámy, k tomu potřebovat už nebudou.
Co vy na to, nejen dvojnásobné maminky?
