Článek
Někteří chlapci budou poprvé držet v ruce housličky, kytary, basketbalový balon, hokejku nebo tenisovou raketu. Děvčátka si možná prvně sednou za klavír, uchopí štětec, hůlku pro mažoretky nebo si prvně obují taneční střevíce. Každé z dětí má své vlastní sny a představy. Je-li to v našich možnostech, vždy se jako rodiče snažíme jim vyhovět. I já jsem se snažila.
Číslo dvě mě prosilo celé léto, abych ho přihlásila na fotbal. Tak jsem tedy jako maminka nelenila a zjistila si, co a jak. Byla jsem nesmírně ráda, že si jako svůj koníček zvolil sport, neboť každé dítě potřebuje dostatek pohybu.
Dva dny před prvním tréninkem se ovšem číslo dvě takzvaně „šprajclo“ a rozhodlo se, že na žádný trénink nepůjde. Nevím, zda tento obrat zapříčinila absence kopaček, které měl slíbené a zatím je stále neměl, ale řekla jsem si, že by bylo třeba ho lehce povzbudit. Promyslela jsem strategii a při ranním loučení ve školce jsem spiklenecky mrkla na jeho spolužáka, který navštěvoval dané družstvo. Jelikož jsou oba velcí kamarádi, byla to má jediná naděje, jak číslo dvě nenásilně popostrčit. Když jsem si ho po obědě vyzvedávala, zaslechla jsem jen: „Tak v pět na hřišti, jasný?“ Bylo to v kapse.
Číslo dvě se na první trénink nakonec velmi těšilo. Na hřiště jsme dorazili ještě před pátou, abychom se rozkoukali. Zanedlouho dorazil i můj spiklenec a odtáhl si mého syna na blízké průlezky, aby si spolu ještě pohráli. Jakmile trenér zapískal na píšťalku, aby svolal všechny malé fotbalisty, číslo dvě se naprosto nelogicky rozeběhlo ke mně. Namáčklo se na mě jako sardinka, hlavu mi strčilo pod tričko a odmítalo jakoukoli komunikaci. Kluci se mezitím protahovali, rozcvičovali a trenér rozestavěl malé kužely po části hřiště. Nabádala jsem číslo dvě, aby se alespoň koutkem oka podívalo, jak takový trénink vypadá. Bylo stále v prenatální poloze, zamotané kolem mě jako anakonda a smrkalo mi do trička. Zhruba po deseti minutách začalo sevření povolovat. Můj syn se na mě podíval a svýma roztomilýma očima mi řekl: „Tak já jdu zase na průlezky, jo?“
Číslo jedna dostalo malý hysterický záchvat, neboť na rozdíl od svého bratra toužilo vběhnout mezi kluky a kopnout si do balonu. Nedokázala jsem si představit, že by moje malá holčička, blonďaté hubené stvoření, vběhla mezi hromadu hochů různého věku, kličkovala mezi kužely a snažila se o přesnou přihrávku.
Seděla jsem na lavičce a pozorovala trénink bez ohledu na to, že mé děti se balonu ani nedotkly. Blízko mne seděli i rodiče od ostatních dětí. Nemohla jsem nezaslechnout jednu maminku, která striktně vyháněla svého sedmiletého syna na trávník se slovy: „Chtěl jsi hrát fotbal? Tak mazej! Tvůj tatínek chtěl vždycky hrát fotbal. Bude mít radost, když se konečně trefíš do balonu.“ Chlapec odklusal zpět na hřiště a mně ho bylo neskutečně líto.
Možná, že jeho snem nebylo hrát fotbal. Možná, že jeho snem byla hra na housle. To samozřejmě nemůžu s určitostí říct. Jediné, co vím na sto procent, je to, že mi bylo jedno, jestli se číslo dvě dotkne podrážkou zatravněného povrchu nebo ne. Vyslovil přání to zkusit, jemně jsem ho popostrčila, ale on si to rozmyslel. Nabídla jsem mu možnost, ale rozhodnutí jsem ponechala na něm. Proč ho dál nutit dělat něco, co sám nechce?
Neměli bychom si prostřednictvím svých dětí zvráceně plnit své sny. Nechť si samy vyberou to, co je bude bavit, a vytvoří si své vlastní cíle, kterých mohou dosáhnout jen tehdy, pokud je my budeme podporovat, nikoli nutit.
Já sama jsem jako dítě vystřídala hned několik různých kroužků, gymnastikou počínaje přes házenou, volejbal, dramatický a výtvarný kroužek až po hru na flétnu. Není ze mě gymnastka, ani volejbalistka, ani slavná flétnistka. Přesto jsem byla spokojené dítě.
A jak to vidíte vy? Jsou plány vašich dětí opravdu jejich?
