Článek
Mám občas dojem, že první dítě je jistým způsobem „trenažér“. Vyzkoušela jsem si na číslu dvě snad všechny možné způsoby uspávání. Zpočátku ještě jako miminko usínal u mého prsu, žužlaje tento demižonek s mlékem, a já usínala s ním.
Později jsem ve snaze odnaučit ho tento zlozvyk dala na dobrou radu („dítě potřebuje neustálý kontakt a cítit matku“) a chovala jsem ho a houpala v náručí. Tančila jsem s ním po obýváku, bolely mě ruce a záda, a jakmile zabral, namířila jsem si to do ložnice. Pokládala jsem ho opatrně milimetr po milimetru, ještě stále nepatrně houpajíc jeho tělíčko, vyděšená z nebezpečí špatného pohybu, nenadálého zvuku či nedejbože upadnutí nějakého předmětu. Když jsem ho položila, ruce jsem nechala ještě chvíli pod ním a vysunovala je s citem, jako by byl čerstvě upečená bublanina. Při každém jeho zakňourání jsem ho opět brala do rukou a dopřávala mu kontakt s maminkou.
Dalším „dobrým“ způsobem bylo vytáhnout do pokoje kočár. Jezdila jsem s ním přes práh půl hodiny, nadskakoval tam jak na Rallye Paříž-Dakar, ale byl spokojený. Z kočáru ale brzy vyrostl a já ho i nadále nosila.
Když mi ztěžknul a ruce jsem měla skoro jako orangutan, vymyslela jsem ještě „lepší“ způsob. Seděla jsem s číslem dvě na lůžku, nožičky si dalo obkročmo kolem mě, hlavičku si položilo na můj hrudník a já ho objímala a kolébala jsem se s ním, jako bych měla duševní poruchu.
Později jsem na radu několika rehabilitačních pracovníků a masérů musela najít nějakou inovaci. „Budu ležet s ním, to určitě zabere“, řekla jsem si. A tak jsem seděla u jeho postýlky, s hlavou složenou na nočním stolku, v krkolomné poloze a předstírala svůj spánek, aby i on usnul. Většinou jsem usnula první a probouzela se s rýhou na obličeji a dřevěnou končetinou.
Nastal čas (zhruba v jeho dvou letech) vyzkoušet Estevilla. Nebyli jsme ovšem s číslem dvě schopni dodržovat stanovené intervaly. Do třiceti vteřin stálo u dveří s hlavou nalepenou na jejich skleněné výplni, neskutečně řvalo a ječelo, až se zalykalo, ručičkama a nožičkama do těch dveří mlátilo a ve finále se pozvracelo. Přesto, že Estevillova metoda přesně na tyto situace poukazuje a varuje, že nesmíte vstoupit do místnosti dřív, než vyprší interval, ať se děje, co se děje, tohle se jednoduše nedalo vydržet. Nejsem pracovnice z oddělení psychiatrie.
Vrátila jsem se tedy k rýhám na obličeji, krkolomným polohám a dřevěným končetinám a s odstupem času jsme si s číslem dvě vytvořili svůj vlastní způsob a režim. Nejdřív jsem u postýlky seděla, za dva dny jsem u ní stála, za další dva dny jsem stála o krok dál a tímto způsobem se posouvala až do obývacího pokoje. Ta cesta tam byla dlouhá, hodně dlouhá, a momentálně ji budu podstupovat opětovně s číslem jedna.
Ať už používáte jakýkoli způsob uspávání dítěte, věřím, že jsem vám pomohla jako demonstrativní případ toho, jak věci nedělat.
