Hlavní obsah

Uštvaná matka se ptá: Kdy začnou moje děti usínat samy?

Foto: Petr Makovička

Teorií o uspávání je hodně, ale když to dítě tak řve...

Existují různé teorie o tom, jak by mělo usínat dítě. Počínaje údajně úspěšnou Estevillovou metodou, konče homeopatickými přípravky pro uspávaného a sedativy pro uspávajícího. Praxe je ale vždy trochu jiná. Podělím se s vámi o svou zkušenost s uspáváním dítěte, protože je docela dost dobře možné, že to některé maminky dělají stejně, jako jsem to dělala já. Stejně blbě.

Článek

Mám občas dojem, že první dítě je jistým způsobem „trenažér“. Vyzkoušela jsem si na číslu dvě snad všechny možné způsoby uspávání. Zpočátku ještě jako miminko usínal u mého prsu, žužlaje tento demižonek s mlékem, a já usínala s ním.

Později jsem ve snaze odnaučit ho tento zlozvyk dala na dobrou radu („dítě potřebuje neustálý kontakt a cítit matku“) a chovala jsem ho a houpala v náručí. Tančila jsem s ním po obýváku, bolely mě ruce a záda, a jakmile zabral, namířila jsem si to do ložnice. Pokládala jsem ho opatrně milimetr po milimetru, ještě stále nepatrně houpajíc jeho tělíčko, vyděšená z nebezpečí špatného pohybu, nenadálého zvuku či nedejbože upadnutí nějakého předmětu. Když jsem ho položila, ruce jsem nechala ještě chvíli pod ním a vysunovala je s citem, jako by byl čerstvě upečená bublanina. Při každém jeho zakňourání jsem ho opět brala do rukou a dopřávala mu kontakt s maminkou.

Dalším „dobrým“ způsobem bylo vytáhnout do pokoje kočár. Jezdila jsem s ním přes práh půl hodiny, nadskakoval tam jak na Rallye Paříž-Dakar, ale byl spokojený. Z kočáru ale brzy vyrostl a já ho i nadále nosila.

Když mi ztěžknul a ruce jsem měla skoro jako orangutan, vymyslela jsem ještě „lepší“ způsob. Seděla jsem s číslem dvě na lůžku, nožičky si dalo obkročmo kolem mě, hlavičku si položilo na můj hrudník a já ho objímala a kolébala jsem se s ním, jako bych měla duševní poruchu.

Později jsem na radu několika rehabilitačních pracovníků a masérů musela najít nějakou inovaci. „Budu ležet s ním, to určitě zabere“, řekla jsem si. A tak jsem seděla u jeho postýlky, s hlavou složenou na nočním stolku, v krkolomné poloze a předstírala svůj spánek, aby i on usnul. Většinou jsem usnula první a probouzela se s rýhou na obličeji a dřevěnou končetinou.

Nastal čas (zhruba v jeho dvou letech) vyzkoušet Estevilla. Nebyli jsme ovšem s číslem dvě schopni dodržovat stanovené intervaly. Do třiceti vteřin stálo u dveří s hlavou nalepenou na jejich skleněné výplni, neskutečně řvalo a ječelo, až se zalykalo, ručičkama a nožičkama do těch dveří mlátilo a ve finále se pozvracelo. Přesto, že Estevillova metoda přesně na tyto situace poukazuje a varuje, že nesmíte vstoupit do místnosti dřív, než vyprší interval, ať se děje, co se děje, tohle se jednoduše nedalo vydržet. Nejsem pracovnice z oddělení psychiatrie.

Vrátila jsem se tedy k rýhám na obličeji, krkolomným polohám a dřevěným končetinám a s odstupem času jsme si s číslem dvě vytvořili svůj vlastní způsob a režim. Nejdřív jsem u postýlky seděla, za dva dny jsem u ní stála, za další dva dny jsem stála o krok dál a tímto způsobem se posouvala až do obývacího pokoje. Ta cesta tam byla dlouhá, hodně dlouhá, a momentálně ji budu podstupovat opětovně s číslem jedna.

Ať už používáte jakýkoli způsob uspávání dítěte, věřím, že jsem vám pomohla jako demonstrativní případ toho, jak věci nedělat.

ynezorPumanzeSaNyknalC