Hlavní obsah

Uštvaná matka: Vážení čtenáři, dnes máte pravdu!

Foto: Petr Makovička

Toho dne na mě poprvé v životě čekal nějaký chlap dvě hodiny...

Milé matky i nematky, babičky a tetičky. Občas mi dáváte ve svých komentářích dost upřímně najevo, „o čem“ jsou podle vás tyto mé články. Občas mne také udivujete svou neschopností přijmout názor druhého a plácáte se mezi sebou jako při bahenních zápasech. Abych dala některým z vás za pravdu, budu vám dnes vyprávět příběh jednoho rána, který je spojen s počátkem „uštvané matky“.

Článek

Kdyby kohout nezakokrhal, spali by tu všichni jako dudci, respektive kdyby číslo jedna nezačalo řvát jako na lesy, spali bychom všichni déle než do pěti hodin. Bylo červnové ráno a já ten den očekávala návštěvu pana Makovičky, fotografa z redakce ProŽeny.cz, který měl přijet pořídit pár snímků „zoufalky“. To ráno ale začalo zoufale. Křik čísla jedna neustával. Moje tehdy dvouletá dcerka se svíjela v křečích. Začala jsem ji tedy oťapkávat, abych identifikovala, co ji bolí. U pupíku jsem nahmatala bouličku. V sedm hodin jsme tedy zavezli číslo dvě do školky a rozhodla jsem se zajet pro jistotu s číslem jedna k lékaři.

Nejsem hysterka, co by musela s dětmi k doktorovi s každým prdem, ale měla jsem obavy z kýly. (Napadly mě i jiné anomálie, protože Vetřelce jsem viděla minimálně pětkrát.) Lékař v podstatě potvrdil mou obavu a odeslal nás na chirurgii. Vydali jsme se do nemocnice, kde jsem se při pohledu do přeplněné čekárny zhrozila. Bylo jasné, že na devět hodin rozhodně nestihnu být doma k dispozici fotografovi. Řekla jsem si: „Co naplat. Kdyžtak pošlu fotku z občanky.“

Číslo jedna ve svém křiku neustávalo. Lidé se po mně škaredě dívali, a já jsem začínala být nervózní. Má představa o tom, že malé děti mají přednost, se zjevila poněkud mylnou. Dítě se mi svíjelo v náruči v bolestech a před námi měla být na řadě postarší paní, která potřebovala jen vytáhnout klíště. Měla jsem chuť odskočit si koupit pinzetu a to klíště jí vytáhnout sama, jen abych urychlila čekací proces, než se mi někdo podívá na dceru.

V momentě, kdy poslední před námi přišel na řadu, se číslo jedna vzepnulo, zrudlo, děsivě křečovitě zakřičelo a zničehonic ztichlo, vydechlo si. Nemocniční chodbu nasycenou ajatinovým pachem a pachem zatuchlých hadrů proříznul jiný pach. A mně ztěžkla ruka, kterou jsem si přidržovala své dítě v náruči. Na blízkém přebalovacím pultíku jsme provedli vše potřebné a „nálož“ jsme odložili do koše pod ním. Za půl minuty se ozvalo: „Kodrová“.

Lékaři jsem vysvětlila, že jsme se již uzdravili. Přesto mne poučil o tom, že perforace střev není žádná legrace a je dobře, že jsme přijeli. Z nemocnice jsem odcházela s úsměvem na rtech, jelikož jsem se cítila záslužně. Ten den žádný z pacientů rozhodně neucítil z chodby na chirurgickém oddělení ani náznak dezinfekčního prostředku.

Domů jsem přijela s dvouhodinovým zpožděním. Poprvé v životě na mě nějaký chlap čekal dvě hodiny. A k mému překvapení to byl velmi charismatický, příjemný a velmi milý muž. (A k mému zklamání zadaný.)

Tak vidíte, o čem všem se dá psát. A jak jsem předeslala již v úvodu, dávám některým z vás za pravdu. Dnes je to skutečně článek o hovně.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama