Článek
Kdyby kohout nezakokrhal, spali by tu všichni jako dudci, respektive kdyby číslo jedna nezačalo řvát jako na lesy, spali bychom všichni déle než do pěti hodin. Bylo červnové ráno a já ten den očekávala návštěvu pana Makovičky, fotografa z redakce ProŽeny.cz, který měl přijet pořídit pár snímků „zoufalky“. To ráno ale začalo zoufale. Křik čísla jedna neustával. Moje tehdy dvouletá dcerka se svíjela v křečích. Začala jsem ji tedy oťapkávat, abych identifikovala, co ji bolí. U pupíku jsem nahmatala bouličku. V sedm hodin jsme tedy zavezli číslo dvě do školky a rozhodla jsem se zajet pro jistotu s číslem jedna k lékaři.
Nejsem hysterka, co by musela s dětmi k doktorovi s každým prdem, ale měla jsem obavy z kýly. (Napadly mě i jiné anomálie, protože Vetřelce jsem viděla minimálně pětkrát.) Lékař v podstatě potvrdil mou obavu a odeslal nás na chirurgii. Vydali jsme se do nemocnice, kde jsem se při pohledu do přeplněné čekárny zhrozila. Bylo jasné, že na devět hodin rozhodně nestihnu být doma k dispozici fotografovi. Řekla jsem si: „Co naplat. Kdyžtak pošlu fotku z občanky.“
Číslo jedna ve svém křiku neustávalo. Lidé se po mně škaredě dívali, a já jsem začínala být nervózní. Má představa o tom, že malé děti mají přednost, se zjevila poněkud mylnou. Dítě se mi svíjelo v náruči v bolestech a před námi měla být na řadě postarší paní, která potřebovala jen vytáhnout klíště. Měla jsem chuť odskočit si koupit pinzetu a to klíště jí vytáhnout sama, jen abych urychlila čekací proces, než se mi někdo podívá na dceru.
V momentě, kdy poslední před námi přišel na řadu, se číslo jedna vzepnulo, zrudlo, děsivě křečovitě zakřičelo a zničehonic ztichlo, vydechlo si. Nemocniční chodbu nasycenou ajatinovým pachem a pachem zatuchlých hadrů proříznul jiný pach. A mně ztěžkla ruka, kterou jsem si přidržovala své dítě v náruči. Na blízkém přebalovacím pultíku jsme provedli vše potřebné a „nálož“ jsme odložili do koše pod ním. Za půl minuty se ozvalo: „Kodrová“.
Lékaři jsem vysvětlila, že jsme se již uzdravili. Přesto mne poučil o tom, že perforace střev není žádná legrace a je dobře, že jsme přijeli. Z nemocnice jsem odcházela s úsměvem na rtech, jelikož jsem se cítila záslužně. Ten den žádný z pacientů rozhodně neucítil z chodby na chirurgickém oddělení ani náznak dezinfekčního prostředku.
Domů jsem přijela s dvouhodinovým zpožděním. Poprvé v životě na mě nějaký chlap čekal dvě hodiny. A k mému překvapení to byl velmi charismatický, příjemný a velmi milý muž. (A k mému zklamání zadaný.)
Tak vidíte, o čem všem se dá psát. A jak jsem předeslala již v úvodu, dávám některým z vás za pravdu. Dnes je to skutečně článek o hovně.
