Článek
Jmenuji se Monika, je mi dvaatřicet let, žiji v Praze a pracuji jako editorka. Před sedmi lety se se mnou rozešla moje největší láska Pavel. Byli jsme spolu sice pouze tři roky, ale byly to tři nejkrásnější roky mého života. Plánovali jsme společné bydlení a rodinu. Bohužel zůstalo jen u plánování. V té době na to ani jeden z nás nebyl finančně dobře, a proto jsme se rozhodli, si plánovanou hypotéku na koupi nového bytu ještě nevzít. Tak jsme vlastně žili oba sice v jednom městě, vídali jsme se prakticky každý den, ale jako pár jsme společné domácnosti nikdy neokusili.
On má rodinu, já nic
Pavel si ale společné bydlení a rodinu velmi přál. A také velmi trpěl tím, že si to nemůžeme dovolit. A tak se nakonec stalo, co se stalo. Do cesty mu přišla jiná žena. Jmenovala se Jitka a byla z o poznání bohatší rodiny než já. Nechci to celé stavět na tom, že Pavel odešel zkrátka za penězi, ale v podstatě to sehrálo jednu z významných rolí. Opustil mě, protože se do Jitky zamiloval. A do půl roku spolu bydleli. Od Jitčiných rodičů dostali krásný byt, kde spolu žijí. A pokud vím, čekají právě narození druhého dítěte.
O tom, jak si ti dva spolu rozumí, nemám žádné zprávy, ale pravděpodobně jim vše klape. Pavel je hodně nekonfliktní muž a doslova rodinný typ. Každá žena ocení muže, který se s radostí stará o děti, bere je na výlety do přírody a čas od času i rád uvaří nebo vypere.
Já šťastná nejsem! Sice jsem si sehnala vlastní garsonku, koupila auto a více vydělávám, ale to nejdůležitější mi chybí. Partner. Vím, že těžko už seženu někoho tak milého a pozorného, jako byl Pavel. Ale zase se utěšuji tím, že nepotřebuji vedle sebe „muže hospodyňku“. Vařit umím sama, vyprat, vyžehlit a uklidit byt také. Ale to, co postrádám, je láska. Jenže najít muže, který mě aspoň jednou věcí okouzlí, je složité.
Kamarádky už na mě také nemají časFoto: shutterstock.com
Mužům chybí jiskra
Za poslední roky jsem se měla možnost seznámit se se spoustou mužů. Chodím hodně do společnosti, potkávám neustále nové lidi a dokonce jsem si několikrát podala inzerát na seznamku. Mnoho nápadníků byli muži na úrovni, většinou vzdělaní, inteligentní, třeba i finančně zajištění, slušní lidé. Ale u nikoho jaksi nepřeskočila ta jiskra lásky, kterou bych potřebovala. A proto zůstávám stále sama.
Už mě to fakt trápí. O svátcích sedím sama doma a dívám se na televizi, na dovolené jezdím s kamarádkami nebo sama, protože mnoho mých kamarádek už má manžely a přítele. Nechci skončit jako samotářka, ale nechci ani žít s někým jen proto, abych nebyla sama. Chci se zase někdy zamilovat. Jenže, bohužel, mě nikdo nedokáže okouzlit. Nikdo nemá to správné charisma.
Netvrdím, že mám úplný sexuální půst, to ne. Milence si najít můžu vždy, když chci. Ale ani do sebelepšího milence se nedokáži zamilovat. Ptám se sama sebe, co vlastně hledám. Náročná nejsem, nemám konkrétní požadavky. Prostě jen hledám někoho, kdo mě poblázní tak, jako tenkrát Pavel.
Z ažila jste i vy někdy podobné období? Máte pro slečnu Moniku nějakou radu? Pokud ano, napište ji na info@prozeny.cz.
