Článek
Na řadu přichází večerní kupa práce – je třeba vyřešit nahromaděné každodenní e-mailové resty!
1. Musím složitě odpovědět na mail kvůli práci typu „pošlete pár skvělých a převratných nápadů do druhého dne" (hm, zázraky se dějí jen ve filmu).
2. Píšou z knihovny – vraťte „nejpozději včera“ knihu do knihovny (dcera ji ztratila, je o vílách, a bude to průšvih).
3. Dopis od syna ze zahraničí, na který bych odpověděla nejraději, ale musí – jakožto rodinný příslušník, který pochopí zpoždění a nebude mě penalizovat – do fronty.
4. Nacházím upomínku na nezaplacené faktury (18 000 fakt nemám, a když mám, budou chybět jinde).
5. Program divadel, podle kterého zjišťuji, že opět na Velikonoce nemám volno (už slyším právem naštvané děti).
6. Několik úžasných reklamních nabídek na věci, které nechci (mažu).
7. Hromadný vtipný mail (nechápu, že ještě existuje práce, kde má někdo čas posílat vtípky).
8. Mail od sestry, kterou zlobí její rodina (slušně, krátce odpovím, ač tím bohužel nikomu stejně nepomůžu).
9. Mail od spolužáků, co mě lákají na třídní sraz a vyčítají případnou nepřítomnost (dopředu vím, že mají pravdu, nepřijdu, jsem totiž po večerech v práci).
Je mi tak nějak do breku. Všichni něco chtějí, potřebují, a já jako myška v kolečku běhám a plním přání a prosby těch druhých. Znáte to, vím, že ano. Jsme na tom všechny dost podobně, ne?!
Najednou se objeví mail zcela neznámý. Jakási skupina – nevím proč – mě zve do svých řad. Je to zřejmě seznamkový server. Omylem jsem zvolila špatný krok při nabízení jejich reklamy. Místo odmítnutí jsem kdysi klikla na ok, a tím jsem se dostala do databáze žen, co touží být seznámené.
Bože můj. Nestíhám, co mám, a teď mě bude zdržovat mazání nějaké hlouposti.
Zvědavost mi nedá a otevírám mail. Jakýsi Standa (45 let) píše, že by se rád seznámil s ženou 35–50 let! No to je vtipné, do jeho požadavků se vejdu. Místo, abych mail okamžitě vymazala, rozhlédnu se kolem sebe, jestli mi někdo z rodiny nekouká přes rameno, a klikám dál. Otevírá se fotka. Vykoukne na mě cizí muž!
Je to Standa, jak má být! Zavalitý, připlešlý a hodně veselý. Fotka je z nějaké dovolené, kde frajersky pózuje u samorostu. Má zelené trenýrky s žabičkami, žlutý nátělník a pěkné chlupaté bříško.
Směju se po dlouhé době nahlas. Můj typ není, ale to, že někdo projevil zájem, mě potěšilo na zbytek večera. Vím, že ho neprojevil přímo o mě, ale o jakousi neznámou padesátnici.
Hurá! Milé ženy, muži mají o nás zájem, ale odvahu ho projevit seberou jen přes mail. Pod Standou blikaly dvě další nabídky k seznámení. Mažu je bez otevření. Mám přece svýho Standu! V duchu pukám smíchy. Standu, kterému nikdy neodepíšu, ale který mi dnes zvedl sebevědomí i náladu. Je to platonická známost na jeden večer. A proč ne?
Kdysi mi jedna přítelkyně řekla: „Až ti bude šedesát jako mně a budeš umírat na rakovinu jako já, budeš litovat jen toho, co jsi v životě NEUDĚLALA."
Co vy? Necháte život kolem sebe profrčet, nebo máte občas rande s nějakým Standou? Hezký den.
