Vítězí trpělivé milenky

Můj kamarád, učitel Petr, si vzal hezkou učitelku Jitku. Mají spolu hezkou holčičku Jitušku, tedy dnes už slečnu. Pak na jeho školu nastoupila krapítko hezčí a o kousek mladší učitelka Irena - pro Petra zpočátku jen rajcovní náplast na to, že si za svobodna příliš neužil. Irena však dokázala být Petrovi kámoškou, poslouchala jeho vyprávění o rodině a prohlížela si s ním fotky z jeho dovolených. Nedundala, aby u ní zůstal přes noc. Dokonce sama změnila školu, aby se v pracovním kolektivu nedostali do řečí. Prostě ideální milenka.

Asi po třech letech z toho Petr začal být trochu divoký: „Člověče, já už čekám, až mi některá nakope prdel, a furt nic," otevřel pan učitel u piva okno do temné duše mrtvého brouka. „Mám je rád obě, přestávám bejt opatrnej, schválně, ať už se něco stane! Ta dělá jakoby nic, i když už musí tušit, a ta druhá sice ví, ale dělá, že je to O.K." Po sedmi (!) letech se Petr rozvedl, vzal si trpělivou učitelku Irenu a mají spolu - hádejte - hezkou holčičku Irenku!

Řeknu-li, že muži mají být věrní a basta a milenky kšá kšá pryč, sklidím potlesk žen nefandícím mužům v realizaci jejich vrozených harémových sklonů, ale neodvrátím realitu, že 60 % ženatých mužů je nevěrných. Pominu ty, kteří jsou nevěrní s nevěrnými ženami (v pánštině tzv. bordel zadarmo) a vrátím se k milenkám, které mají ambice si muže "přepsat na sebe". Jakkoli se tento magazín, zaplaťbůh, míjí s bulvárem, vzpomenu jinou, známou dvojici. Jedenáct let byla Jana Nováková milenkou režiséra Jiřího Adamce. Znám ho, je to zodpovědný muž. Dnes řekne: „Měl jsem to udělat dřív, děti se mnou stejně nemluví," ale sám ví nejlépe, že to udělat neuměl, a tedy nemohl. Proč si bulvár chutě zaproháněl profesionální muže Macky a Rathy a ponechal Janu s Jiřím na pokoji, byť se dlouhá léta v zasvěcených kruzích „vědělo"? I bulvár má (občas) jakési svědomí a rozlišil exhibiční donchuánství šedesátníka Macka či provokativní a nechutnou Rathovu bigamii od případu, kde se prostě (a zřejmě i trochu „navzdory") zrodil opravdový vztah.

Teta Kateřina ze Saturnina by to shrnula asi takto: Láska hory přenáší a trpělivost růže přináší. Jestliže trpělivé milenky mají být pro mnohé jen a výhradně ty potvory, které si dovedly počkat, pak já to zas takto jednoduše nevidím. Myslím si dokonce, že mnohé z nich jednou projdou nebeskou branou hladce, protože se zápočtem mnoha let odříkání, odsudků, bolestivého pozorování partnerova paralelního života a vztahu, tisíců večerů, při kterých jejich muž uléhal s jinou ženou, tou, která nemusí být lepší jen proto, že byla rychlejší. Ukamenovat ženu jen proto, že se v rozporu s racionálními předsevzetími prostě zamiluje do ženatého muže?

A jak vůbec chápat manželství v 21. století? Jako dobrovolnou, demokratickou, a tedy i vypověditelnou smlouvu, nebo jako nedotknutelný doživotní glejt? Co si o tom myslíte vy, manželky a milenky? Na vaše názory se těším na info@prozeny.cz!