Hlavní obsah

Výplata? Někdy nemám ani na chleba!

Foto: Thinkstock

Šetřit nemám z čeho

Šetřit… Jak to mám asi udělat, když můj měsíční plat odpovídá hodnotě sedmi středně velkých nákupů v supermarketu? A kde je ten zbytek? Nájemné, sem tam nějaké oblečení… I obyčejné léky na chřipku a hygienické potřeby mi kazí rozpočet!

Článek

„Když ti naši statistici zveřejní průměrnou roční mzdu v České republice, mám chuť puknout zlostí. Ne proto, že někdo jiný kromě mne na ni dosáhne, ale spíš kvůli osudům těch druhých, kteří si o takové výplatě mohou nechat jenom zdát. Patřím mezi ně,“ smutně začíná své vyprávění slečna, která si nepřála zveřejnit své pravé jméno, a proto jí říkejme třeba Pavlína.

V zimě mám 7 tisíc

„Pracuji jako servírka. Zaměstnavatel mi vyplácí nejnižší možnou mzdu, a zbytek je na ,dorovnání později', jak říká. "Sice si mezi sebou s dalšími dvěma kolegy dělíme spropitné, jenže děleno třemi to v létě o hlavní sezoně vychází tak 800 korun měsíčně. Moje mzda je tak při dobré vůli a dostatku strávníků 7800 korun, v zimě rovných 7 tisíc,“ popisuje svoji finanční situaci. A vysvětluje, co k ní přispělo.

Zaměstnavatel zneužívá situace

„Na jiných podmínkách se majitel dohodnout nehodlá. Pokaždé, když jsem byla prosit aspoň o pětistovku navíc, odbyl mě stylem: Jestli se ti to nelíbí, běž jinam. Takových, jako jsi ty, čeká dalších deset v řadě, a budou rády za každou práci. A asi má pravdu. Hodně lidí je bez práce, a já radši budu mít nějakou, než žádnou. I proto, abych si přivydělala, jsem přijala ještě další směnu za kolegyni, která onemocněla: místo pauzy na oběd umývám nádobí. To samé i po zavírací době.

Někdy nemám ani na základní potřeby

Důvod je jednoduchý. Potřebuju peníze. Garsonka mě stojí 4000 korun, jíst taky musím. Do toho ještě splácím úvěr, který jsem si vzala kvůli mamince a její operaci očí, kterou odmítla zdravotní pojišťovna proplatit. Nemusím tedy nikomu vyprávět, že hned po výplatě bych už potřebovala tu za další měsíc. Možná by se leckdo divil, ale opravdu vím, jaké to je, nemít ani na hloupé mléko nebo pečivo. Když není třeba ta padesátikoruna, holt si za to žádný luxus koupit nemůžu,“ stydlivě klopí oči do země Pavlína.

Nespořím, nemám na to

„Taky jsem neustále ve stresu, co si uvařím doma, když mám volno. Vymýšlím takové recepty, aby mi zbylo na zítra i pozítří, a já měla aspoň nějaké zásoby. A mnohdy s takovým stylem stejně nevyjdu a chodím žádat bytnou, aby mi ještě počkala s nájmem. Přiznám se, že závidím těm, kteří si spoří, třeba i jen pár korun měsíčně na důchod nebo stavební spoření. Já na to nemám. Je mi 32 let, doteď jsem se životem protloukala jako číšnice, a vlastně ani nic jiného neumím. Jenže nejhorší na tom je, že si nedokážu představit, že bych se teď sebrala a odešla do jiného města za cizími lidmi a novou prací. Moje maminka je vdova a potřebuje mě, i když mě vlastně skoro nevidí. Ale kdo by měl srdce ji nechat napospas osudu? Já tedy rozhodně ne! To radši zatnu zuby a přiberu si i nějaké noční směny někde v obchodním domě,“ uzavírá svůj neveselý příběh milá slečna s nelehkým osudem.

Myslíte si, že má Pavlína šanci něco s ním udělat? Měla by se postavit osudu? Jak byste se zachovaly na jejím místě? Napište nám do diskuse.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama