Vzpomínka na dovolenou

Slunce, teplo a jasné barvy lze v naší vlasti potkat maximálně dva měsíce v roce - a to jen když je dobrý rok, španělštinu pouze v létě v Praze, moře v kině (i když Jára Cimmrman se hodně snažil, abychom měli moře v Praze každou sobotu). Zkrátka, přestože bych jinde než v Čechách žít nechtěla, s potěšením strávím alespoň pár dní v roce na jihu Evropy, ve Španělsku pak nejraději.

Donedávna jsem byla přesvědčena, že i kdybych španělštinu ovládala perfektně, nikdy si s domorodci nemůžeme popovídat o psech. Chovají se k nim zavrženíhodným způsobem. Pes na jihu - to je prostě vyhublý, nikomu nepatřící, vyděšený chudák, který žere odpadky a vrčí na všechno, co se hne. Jižní národy nechápou něžné city, které my svým psím přátelům s naprostou samozřejmostí věnujeme. Vůbec mi připadá, že my Češi už dávno nejsme zdaleka tak charakterističtí pitím piva či konzumací knedlíků, ale chovem psů. Kam se podívám, všude po chvilce vykoukne čtvernožec, náležející mezi šelmy psovité. Zajímalo by mne, zda existuje statistika o počtu obyvatel v ČR na jednoho psa a zda již poměr není opačný. Musím přiznat, že po této stránce jsem na své češství docela pyšná, protože u nás se většina psů nemá špatně a vlídné zacházení se zvířaty patří v naší zemi k dobrému tónu ve všech společenských vrstvách.

Tvrdím, že při správném pohledu lze na každé situaci nalézt spoustu kladných skutečností. Například jsme poprvé viděli bouřku nad mořem. Poprvé jsme užili do posledního kousku všechno oblečení, které jsme s sebou měli. A - kvůli nemocné Tereze - poprvé jsme nepodnikali žádné výlety, ale se synkem jsme chodili na procházky. Bezcílně jsme se potulovali po pobřeží a po městě, ve kterém jsme bydleli, po sousední vesnici, pak třeba kousek autobusem a procházkou zpět zkontrolovat maroda. A potkávali jsme spoustu lidí s pejsky na vodítku. Nejdřív jsme tomu věnovali pozornost způsobem pejskařů - heletenjehezkej atd. Zároveň jsem jako vzorná matka typu „děti, dívejte se, ať se něco přiučíte" začala synovi vysvětlovat, jakže se dělá správný obchod a že s těmi psy jsou to jistě němečtí dobře platící turisté a jak se jejich zálibě ve psech ti Španělé úžasně přizpůsobili. Syn chvíli přemítal a pak mě utřel větou „ale mami to je určitě španělština, kterou se baví" - a ukázal na dvojici starší paní-mladší paní, které si uprostřed chodníku vzájemně chválily své psy. Trochu jsem zrozpačitěla. Syna jsem ujistila, že to o tom obchodě každopádně platí, ale ještě si situaci řádně zmapujeme.

Nenápadně a s pocitem účastníků dobrodružné výpravy jsme se přitočili všude, kde se vedl dialog majitelů psů, a skutečně - samá španělština. Zabrousili jsme do vysloveně neturistické čtvrti - v každém poschodí činžáku se povaloval nejméně na jednom balkoně pes. Večerní uličky této části pak ožily zralejšími ženami venčícími yorkshiry a psy obdobné váhové kategorie. Dvojice vždy hezky upravená a dobře naladěná. Mezi honosnými vilami nechyběl pes snad nikde. Od neuvěřitelných vořechů po rotvajlery a dobrmany, mnohdy v  zajímavé kombinaci. Svou hlídací povinnost brali smrtelně vážně a o smyslu jejich řeči nebylo možno pochybovat. S ohledem na mnohdy nízké ploty a těžko odhadnutelný systém teras a terásek okolo domů jsme poměrně rychle z vilové čtvrti vypadli.

Bylo pro mne neuvěřitelné zjištění, že psi jsou zde chováni v hojném počtu a z obdobných důvodů jako u nás - jako přítel a pýcha majitele.To, co jsme se synem pozorovali, byla velmi příjemná skutečnost, které jsem si dříve buďto nevšimla nebo se něco změnilo. A když jsme poslední den pobytu na procházce narazili na velmi elegantně vyhlížejícího muže v doprovodu obrovitého psa, a když tato obluda na nás začala cenit tesáky, já s vědomím, že kolem nich projít prostě musíme (ještě tu byla šance vrhnout se z útesu), jsem sebrala veškeré své sebevědomí a nesměle špitla „es bueno?" (tedy něco jako jestli je hodný). A když se elegantní muž s láskou na toho tvora zahleděl a odpověděl „el es muy, muy bueno" (jako že strašně hodný) a přitom na mne vrhl odzbrojující pohled mužů této oblasti, začala jsem uvažovat o tom, zda se do té španělštiny přece jenom znovu nepustit.

Ivana Seifertová