Článek
Úzce se podílíte na nyní velmi diskutovaném seriálu televize Prima Zázraky života. Jak jste se ke spolupráci vůbec dostala a jak byste ji hodnotila teď, s nějakým odstupem času?
Asi před dvěma lety jsem se na srazu absolventů gymnázia po dlouhé době setkala se svojí nejlepší kamarádkou z dětství, spolužačkou (nyní scenáristkou) Evou Papouškovou. Povídaly jsme, jak jde život, také každá o své práci, v té době už se vysílala Evina Pojišťovna štěstí. Párkrát jsme se pak potkaly, Eva žije v Praze, já v Brně, a Evu napadlo, že by se její další práce mohla týkat mého oboru – léčby neplodnosti. A protože si jí i její práce velmi vážím a obdivuji ji, hned jsem kývla a bylo to. Co se týká spolupráce s Primou – já jsem prakticky v kontaktu pouze s Evou a připomínkuji jí části scénáře, které mají něco společného s medicínou, tedy spíše s asistovanou reprodukcí.
V čem je podle vás seriál výjimečný a co divákovi může přinést?
Výjimečný je seriál v tom, že žádný jiný na podobné téma u nás předtím neběžel. Myslím si, že si lidé u nás postupně začínají zvykat, že neplodnost je problém lidského zdraví tak jako ostatní bolesti těla a že by jako k takovému mělo být přistupováno. Ženy i muži, kterých se to týká, častěji než v minulosti vyhledávají pomoc. Přesto v porovnání se západní Evropou máme, myslím, ještě pořád co dohánět. Zázraky života mohou, aspoň doufám, pomoci těm dosud nerozhodnutým nebo neodhodlaným párům svůj velký problém odtajnit a začít řešit.
Jako odbornice na asistovanou reprodukci, jaký máte názor na současný boom v darování vajíček?
Darování vajíček je jednou z mnoha metod asistované reprodukce. Zaznamenala jsem i názory, že jde o záležitost komerční, že se tímto způsobem „vyrábějí“ děti na míru pro přijímající pár, některé takové zmínky vyšly kdysi i v tisku. Dárcovství vajíček vnímám jako obrovskou šanci pro ženy ve fertilním věku, které se chtějí stát matkami a jejich organismus není schopen z nějakého důvodu produkovat vlastní kvalitní vajíčka. Těchto žen je kupodivu docela hodně, s různými diagnózami a často i anamnézou velmi složitého léčení například onkologických nemocí. Metodě darování vajíček fandím, pokud splňuje účel, pro který byla zamýšlena.
Má dárcovství podle vás nějaká rizika pro dárkyni?
Rizika pro dárkyni jsou stejná jako rizika pro ostatní léčené ženy a při dodržení všech pravidel léčby jsou minimální.
Darovala byste sama vajíčka, kdybyste byla např. ve finanční tísni, jako to dělá dnes spousta žen?
Já jsem naštěstí ve věku, kdy by moje vajíčka už nikdo nechtěl. A nikdy dřív jsem o tom nepřemýšlela. V mém životě asi nenastala situace, která by mě k této myšlence přivedla, byť se v této oblasti pohybuji už celou řadu let. To ale přemýšlíte jinak, berete to vše z druhé strany, pohledu profesionála, nikoli třeba potenciálního dárce.
MUDr. Lenka HromadováFoto: archiv L. Hromadové
Hodně se diskutuje také o možnosti ovlivňování pohlaví (pomocí genetiky) ještě nenarozeného dítěte. Jak se na tohle díváte?
Zjistit pohlaví embrya před jeho vložením do dělohy dnes již naštěstí umíme. Určit, zda do dělohy přeneseme děvče nebo chlapce, smíme ale pouze z medicínských důvodů, nikoli z rozmaru budoucích rodičů. K vyšetření pohlaví dítěte přistupujeme pouze tehdy, jestliže by narozené děťátko určitého pohlaví mohlo být postiženo vážnou nemocí. Dnes už ale umíme víc, namísto výběru pohlaví můžeme vyšetřit embrya na tu kterou konkrétní nemoc a přenést do dělohy ne například holčičku - nosičku genu pro hemofilii či svalovou dystrofii - ale embryo z hlediska této nemoci zdravé. Můžeme tím tedy pro transfer zachránit část embryí, která bychom při „pouhé“ volbě pohlaví z procesu vyřadili. Díky možnosti genetického vyšetření embryí v době, kdy jsou stará pouze 3 dny, se mohou rodit zdravé děti i tam, kde genetická pravidla jasně říkají, že pravděpodobnost početí a porodu zdravého dítěte je malá. To považuji za fantastické.
Měli bychom mít podle vás právo jako rodiče o tomhle rozhodovat, nebo fandíte naopak vědě?
Myslím a doufám, že se věda nikdy neuchýlí k tomu, aby se na přání rodičů rodily například vysoké modrooké kudrnaté děti s nezměrným intelektem a sportovním talentem. Takové možnosti nemáme, myslím, že po nich ani nepátráme a to je dobře.
Proč si myslíte, že stále stoupá počet párů, které nemohou mít děti? Co je toho hlavní příčinou?
Nevím, jestli stále stoupá. Spíš svoji neplodnost nebo omezenou plodnost lidé začínají odkrývat a řešit víc, než tomu bylo v minulosti. Páry se dnes častěji svěří do péče lékaře, pokud to nejde jinak. Jestliže mi věda a speciálně medicína nabízí pomoc a možnost mít se lépe, proč se na ni nespolehnout a jejích služeb nevyužít? Znám sama některé dámy dnes již ve značně pokročilém věku, které jsou bezdětné. Úroveň medicínských znalostí v době jejich mládí nebyla taková, jako je dnešní, a byť si pravděpodobně děti moc přály, pomoci jim nebylo. Byly si toho vědomy, a tak se o tom možná ani nešířily.
Jaká je úspěšnost otěhotnění při umělém oplodnění a na čem to závisí?
V našem centru máme dlouhodobou obecnou úspěšnost kolem 50 % těhotenství na transfer. Tedy ze 100 párů, které absolvují jeden cyklus umělého oplození s přenosem embryí, jich 50 odchází klinicky těhotných. Kolem 95 % párů potřebuje k otěhotnění maximálně 3 cykly umělého oplození, existuje tedy asi pouze 5 % párů, které je nutno léčit déle.
Úspěch léčby je závislý na kvalitní práci centra asistované reprodukce, potřebujete naprosto nezbytně bezchybně fungující embryologickou laboratoř. Potřebujete znalosti, vědomosti, kvalitní tým lidí. Úspěch závisí i na spolupráci léčeného páru, ale také na biologických vlastnostech obou partnerů.
Zázraky života pokračují už dnesFoto: archiv TV Prima
Existují nějaká nová řešení, o kterých se dříve nedalo uvažovat, v oblasti asistované reprodukce?
Zmiňovala jsem již otázku genetického vyšetření embryí, tato možnost se začala na světě rýsovat v 80. letech 20. století, v roce 1990 se narodily po užití této metody první děti. Sanatorium REPROMEDA, mé domovské pracoviště, provedlo první genetické vyšetření embryí v roce 1999 a v roce 2000 se narodilo první zdravé děťátko přivedené na svět touto metodou. Tehdy šlo o vyšetření počtu pěti vybraných chromozomů. Od té doby se metody preimplantační genetické diagnostiky stále zdokonalují a nyní již existuje a do praxe se zavádí metoda tzv. mikročipů, kterou se dá vyšetřit z jedné buňky odebrané embryu prakticky celá jeho genetická výbava. Toto je, myslím, zcela průlomové, tak jako bylo například před asi 15 lety úspěšné mikromanipulační vpravení jedné spermie do vajíčka, což od té doby umožnilo mnoha mužům, kteří byli považováni pro svůj nízký počet spermií za zcela neplodné, mít svoje vlastní děti. Tím, jak se asistovaná reprodukce stále rozvíjí a spolupracuje s celou řadou jiných lékařských oborů, rozšiřuje i spektrum párů s nejrůznějšími příčinami neplodnosti, jimž dokáže pomoci.
Četla jsem dlouhodobé prognózy o tom, že se zvyšuje počet neplodných mužů, a dokonce to spěje k tomu, že jednoho dne muži nebudou schopni vyprodukovat zdravé spermie schopné oplodnění. Máte z toho strach? Nebo to považujete za nemožné a jsou to jen plané hrozby?
Vcelku nedávno jsme v sanatoriu vyhodnocovali tisíce vyšetřených vzorků spermatu ve snaze zjistit, jak je to s udávanou klesající plodností mužů. Došli jsme k velmi zajímavému závěru: Během 10 let zůstává rozložení patologických a tzv. normálních spermiogramů stejné, dokonce se parametry spermiogramu nemění ani oproti hodnotám udávaným v minulosti, dejme tomu v 80., 90. letech. Co se mění, jsou kritéria Světové zdravotnické organizace pro hodnocení spermiogramu. Například norma pro koncentraci spermií se jen od mé promoce v roce 1993 snížila na polovinu. Já osobně bych to s plodností mužů tak černě neviděla.
Co byste doporučila ostatním ženám, které nemohou mít děti?
Ať dělají všechno pro to, aby děti měly. Neznám nic hezčího než vědomí, že jsem matkou. A matkou pro mě tomu nejúžasnějšímu stvoření na světě. Současná věda nám dává k dispozici mnoho možností, jak pomoci vzniku nového života. Doporučuji ženám toužícím po dítěti se na ni spolehnout.
Díky za rozhovor.
