Hlavní obsah

Zavzpomínejte si! Jaký byl život bez mobilů?

Foto: Isifa

Mobil je dnes neodmyslitelnou součástí života

„Máš peníze? Máš klíče? A máš hlavně mobil?“ Tak vypadá klasická scéna před tím, než kdokoli z nás opustí dveře domova. Ale jaké to vlastně bylo, když mobily vůbec nebyly? Pojďte si spolu s námi zavzpomínat na dobu, kdy se volalo tak maximálně otevřeným oknem ven…

Článek

První mobilní síť byla v Československu spuštěna až v roce 1991. Tehdejší mobily vážily třeba i devět kilogramů. Někdy byly zabudované v autech, jindy připomínaly spíše „cihlu“. I v té době si však mohla většina obyvatel o nějaké mobilní komunikaci nechat zdát, a to i v těch nejbujnějších snech…

Rodila jsem s vysílačkou

Na své porody bez mobilu vzpomíná dnes 56letá učitelka od Kolína Blanka: „Při první porodu si celá rodina oddechla, protože jsem měla rizikové těhotenství a vlastně mě zavřeli na dva měsíce do porodnice. Tedy žádné hektické přesuny a žádná hysterie. Tehdy to pro mě bylo ale dost těžké. Byla chřipková epidemie, takže návštěvy byly možné jen dvakrát týdně. Vzpomínám si, že na chodbě byl automat, kterým se ovšem dalo volat jen po Praze, což mi bylo vlastně k ničemu. Naštěstí se mi ale díky známé lékařce párkrát stalo, že manžel zavolal na sesternu, přišli pro mě a dali mi ho na chvíli k telefonu.“

Foto: Thinkstock

Dovolat se porodníkovi nebo doktorovi bylo dost obtížné

Blančin druhý porod náznakem mobilních technologií i trochu zaváněl. „Bylo léto 1984 a manžel jezdil po polích kvůli žním, takže nemohl být stále doma a čekat, až to na mě přijde. Do pražské porodnice trvala cesta hodinu, takže jsme hledali způsob, jak být pořád ve spojení a v případě potřeby okamžitě vyjet. Nakonec přivezl domů vysílačku o velikosti malé televize. Když mi začaly kontrakce, podávala jsem mu pravidelná ,hlášení' o počtu kontrakcí. A když jsem byla na pěti minutách, přijel a vyrazili jsme. V klidu ještě natankoval po cestě benzin. Pak to ale šlo rychle a syn se narodil před půlnocí,“ uzavírá Blanka své vyprávění.

Rande? Čekalo se maximálně 15 minut!

Dnes si pomocí krátké esemesky domluvíte rande nebo třeba i něco divočejšího, a to během několika minut. No jo, ale jaké to bylo, když mobily nebyly? „Základem pro úspěšnou schůzku tehdy byla ústní dohoda, pevné linky nebo dopisy. Například když jsem chodil se spolužačkou, byla to brnkačka a snadné,“ popisuje tehdejší peripetie fotograf Petr, „termín schůzky se dal poslat i po kamarádkách. Většinou to bylo po holkách, kluci moc takové vzkazy nevyřizovali.“

Když někoho čekalo setkání „meziměsto“, dohadovalo se rande dlouho dopředu – buď na předchozí schůzce, nebo prostřednictvím dopisu. „Většinou jsem čekal maximálně 15 minut, pak jsem to vzdal. Samozřejmě záleželo na atraktivitě dotyčné…,“ doplňuje své vyprávění Petr s tím, že ve většině případů se rande uskutečnilo. I s nevěrou to tehdy bylo těžší. Žádná upozornění typu „miláčku, přijdu dnes z práce dřív“ a podobně. Prostě jen risk.

Foto: Isifa

Mobil je prostředek ďábla, řekly by babičky

Když šlo o život

V případě, že se vám přihodí nehoda nebo nedej bože vážný úraz, zvednete dnes telefon, zavoláte číslo 112 a přivoláte si pomoc. Když však na vesnicích nebyl ani telefon, ani mobily, museli si lidé poradit jinak. „Syn jel tehdy na kole kolem potoka,“ vypráví 30 let starý příběh Jana Sýkorová, důchodkyně z Vraného, „jenže najel na hrbolek a spadl do strouhy."

„Zlomil si obě ruce a měl hrozné bolesti. Vystrašená jsem běžela zaklepat na dveře bývalého šéfa JZD, a poprosila ho, aby nás odvezl do nemocnice do Slaného. Ostatně to tak dělal každý, byl to takový náš obecní saniťák. Člověk u něj mohl zazvonit ve dne i v noci, a vždycky vás odvezl,“ uzavírá vděčně Jana Sýkorová.

A jak vzpomínáte na dobu bez mobilů vy? Třeba na chvíle, kdy jste rodičům psávali nešťastné dopisy z letního tábora? Dokázali byste se této malé praktické hračky vzdát, nebo si život bez ní už vlastně ani nedokážete představit? Podělte se o své příběhy a zážitky s ostatními v diskusi pod článkem!

ynezorPumanzeSaNyknalC