Zlobil, tak ho poslali na lobotomii. Jak to bylo s Howardem Dullym, nejmladším pacientem „šíleného“ doktora?

Je to příběh jako z děsivého filmu. Howard Dully byl obyčejný kluk, kterých po světě běhají miliony. Osud se s ním ale rozhodně nemazlil. Jeho matka zemřela na rakovinu, když mu bylo pět let, a otec se po čase znovu oženil. Howard ale se svou nevlastní matkou příliš dobře nevycházel.

Macecha se proto rozhodla nepoddajného, vzpurného a zlobivého kluka zkrotit – a na pomoc povolala tehdy proslulého lékaře Waltera Freemana. Muže, jenž přišel se zjednodušenou metodou lobotomie, při níž ve jménu vědy upraveným sekáčkem na led pronikal lidem skrze oční důlky do mozku.

Během deseti minut měnil lidské duše, samozřejmě nikdy k lepšímu. Mnoho z jeho pacientů zákrok nepřežilo, z jiných se staly trosky, mentálně na úrovni batolete. Howard Dully, který se stal historicky nejmladším pacientem, který tuto rychlou lobotomii podstoupil, ale přežil. Navíc bez zásadních a viditelných následků…

Do svých pěti let žil Howard jako každé jiné dítě. Jenže pak mu maminku vzala nemoc a z něj se stal polosirotek. A s novou ženou jeho otce nepřišla něha, láska ani péče, kterou chlapeček tolik potřeboval. Naopak – spory a neshody mezi nimi narůstaly a nevlastní matka začala hledat pomoc u lékařů a psychiatrů.

Všichni se shodli, že je Howard sice poněkud divoký, vzdorovitý, ne úplně poslušný, ale jinak zcela zdravý. Jenže macecha se nehodlala vzdát – a nakonec narazila na Waltera Freemana, lékaře, který už patnáct let platil v USA za experta na rychlou a jednoduchou lobotomii. Bez operačního sálu, bez anestezie (pacienty uváděl do bezvědomí pomocí elektrošoků) se do mozků svých svěřenců dostával přes oční důlky upraveným sekáčkem na led. Celá procedura, která brala a ničila lidem životy, trvala pouhých deset minut.

A i když Walter Freeman musel poznat, že je chlapec zdravý, diagnostikoval mu schizofrenii. Byla to pro něj další příležitost, jak světu dokázat, že jeho metoda funguje. Z lékařových poznámek vyplynulo, že Howardova nevlastní matka tvrdila, že se syna bojí, protože nereaguje na žádné výchovné postupy. Podle jejích slov krade jídlo, obzvláště sladkosti, neposlouchá, často je během dne jakoby nepřítomný a na její otázky odpovídá jen „nevím“. O tom, že byl Howard často bit či jinak trestán, emocionálně týrán a že za jeho vzdorem je spíš čiré neštěstí malého kluka, nepadlo ani slovo.

A tak v listopadu 1960 Walter Freeman paní Dullyové navrhl, že Howardovu vzdorovitou osobnost může změnit pomocí lobotomie. „Moje nevlastní matka mě nenáviděla. Nikdy jsem nechápal proč, ale bylo jasné, že by udělala cokoli, aby se mě zbavila,“ řekl v dospělosti Howard Dully.

A tak na konci roku 1960 nic netušící Howard podstoupil lobotomii, jeho otec s nevlastní matkou za to zaplatili 200 dolarů. Lékař ani rodiče mu neřekli, co ho čeká, prostě ho vzali k lékaři. Ten na něj byl milý a chlapec se nebál – neměl přece čeho. Pak dostal několik elektrošoků a zbytek má v mlze. Druhý den se probudil, měl oteklé oči, pod nimi podlitiny, horečku a děsivě ho bolela hlava. Byl malátný, zmatený, netušil, co se s ním stalo.

Dozvěděl se to až o pár týdnů později od Freemana a nevěděl, jak reagovat. Jen tiše seděl a v hlavě se mu usídlila otázka, která ho pak provázela dlouhá léta. Co jsem udělal špatně a proč to můj táta dopustil?!

Zázrak byl už jen to, že Howard lobotomii přežil, ale on ji navíc zvládl bez zjevných následků. Sice se po zbytek života potýkal s problémy se soustředěním a se zpracováváním emocí, ale těžko říct, zda to byl důsledek brutálního zákroku, nebo spíš trauma z dětství a dospívání bez lásky a potřebné péče.

Když ho totiž lobotomie „nevyléčila“, skončil Howard v ústavní péči – pobýval ve všelijakých léčebnách a polepšovnách, kam ho z různých důvodů jeho nevlastní matka umisťovala.

Přes všemožné potíže, problémy s alkoholem i období, kdy žil jako bezdomovec, se ale nakonec Howard Dully postavil na vlastní nohy. V dospělosti pracoval například jako řidič autobusu, dokonce založil vlastní rodinu. „Kdybyste mě viděli, nikdy byste nepoznali, že jsem podstoupil lobotomii. Ale vždycky jsem se cítil jinak, přemýšlel jsem, jestli mi něco nechybí v duši,“ vysvětloval s tím, že mu trvalo dlouhé roky, než si dal život do pořádku.

Až v roce 2004 se Howard Dully rozhodl své minulosti a především otci postavit čelem. Po 40 letech konečně našel odvahu setkat se s ním a zeptat se, proč mu tohle udělal. Čekáte omluvu, stud, lítost? Kdepak. Howardův otec Rodney jen konstatoval, že byl zmanipulován svou ženou, a vlastně tak za nic nemůže.

I přesto ale tohle setkání Howardovi změnilo život: „Ačkoli odmítá převzít jakoukoli zodpovědnost, jen to, že jsem s tátou seděl a mohl se ho zeptat na mou lobotomii, je nejšťastnější okamžik mého života. Nikdy se nedozvím, co jsem za těch deset minut s doktorem Freemanem a jeho sekáčkem na led ztratil… Nějakým zázrakem mě to neproměnilo v zombie, nezničilo mi to ducha ani mě to nezabilo. Ale hluboce mě to ovlivnilo.“ Operace mu podle slibů Waltera Freemana měla zmírnit utrpení, ale bylo to přesně naopak. Po konfrontaci s otcem našel Howard Dully v duši klid, o svém životě napsal knihu a zbytek života prožil v lásce. Zemřel v únoru 2025 ve věku 76 let.

A doktor Freeman? Za svůj život provedl asi 2 500 lobotomií, poslední na začátku roku 1967 hospodyni Helen Mortens. Ta zemřela na krvácení do mozku a Freeman konečně přišel o licenci a jeho kariéra skončila. Po zbytek života (zemřel v roce 1972) objížděl obytným vozem své staré pacienty a stále se marně snažil dokázat, že jeho metoda fungovala.

Krutý osud měl i tenhle mladík. Zubožený, s oteklými genitáliemi a tělem plným vředů. Jak to bylo s teenagerem Robertem Rayfordem, první obětí AIDS