Když nebylo nic, vzácné bylo všechno. Za socialismu se sbíral papír, byliny i pomerančová kůra

„Co nesesbíráme doma, musíme dovézt ze zahraničí. Dobře organizovaným sběrem ušetříme republice miliardy!“ Podobnými hesly se v 50. letech minulého století představitelé tehdejší moci snažili motivovat československý lid ke sběru nejen papíru, ale i železa či skla.

Myšlenka znovuvyužití surovin byla správná, sběr byl ale povinný a nikoho příliš nebavil. „Papír se do školy nosil jednou za čtrnáct dní. Pětikilový balík jsme odevzdali školníkovi, který to vážil v garáži. Některé děti to ale radši nosily do sběrny, kde za to dostaly pár drobáčků, a pak do školy přinesly jen potvrzení,“ vzpomíná Svatava na své dětství.

Ve sběru se soutěžilo. Výhodu měli školáci, jejichž rodiče pracovali v provozovně, kde se papír nebo železo hromadily. Anebo ti, jejichž blízcí byli vášnivými čtenáři novin a každý den si kupovali Rudé právo, které vycházelo ve velkém formátu A2. Někteří tak dokázali sesbírat i tisíce kilogramů papíru za rok!

A co za to mohli získat? Diplom, knihu nebo třeba výlet či dokonce zájezd k moři. Nesoutěžilo se jen mezi spolužáky, ale také kolektivně coby třídy či školy, takže soutěž nabývala solidní rozměry.

Nesbíraly se jenom suroviny jako papír a železo, ale také třeba léčivé byliny, jarní březové lístky nebo mladé kopřivy. Doma se musely usušit a následně přinést do školy. Pak putovaly do kosmetického či potravinářského provozu. Když se pomeranče staly běžnější komoditou, jejich usušená kúra prošla podobným procesem.

„Vybavuji si, že jsme sbírali také bukvice nebo kaštany. Ale to už nebylo povinné, to se pak vozilo na lesní správu pro zvířátka,“ líčí pamětnice. Se sběrem přírodnin to měly složité děti, které vyrůstaly ve městech na nových sídlištích. Ve sběru kupříkladu heřmánku nebo květů hluchavky jim často vypomáhali i prarodiče žijící na vesnici.

>>> Symbolem luxusu byl Tuzex. Nakoupit v něm šlo jen za určitých podmínek

K dobám dávno minulým nepatřil jen sběr výše uvedených surovin či přírodnin. Jak Svatava vzpomíná, ve škole se vybíraly i peníze na konto určitých lidí, konkrétně Patrice Lumumby a Angely Davis.

První jmenovaný byl konžský politik, který stál v čele národního osvobozeneckého hnutí a stal se předsedou vlády Konžské republiky. Následně byl sesazen, uvězněn a v roce 1961 zavražděn. Davis je zase americkou marxistickou aktivistkou, kterou uvěznili v roce 1970. Její soudní proces vyvolal bouřlivou reakci, zvláště v zemích tehdejšího východního bloku.

„Peníze na Patrice Lumumbu se sbíraly do takzvaného Fondu solidarity. Dávala se pětikoruna nebo desetikoruna, to tehdy nebyly malé peníze. Já byla tak ve druhé třídě, ale doteď si na to pamatuju. To byl hezký chlap. Angela zase měla na hlavě výrazné afro a když měl někdo moc kudrnatou trvalou, tak se říkalo, že chodí na Angelu,“ dodává Svatava.

I v dnešní době se řada škol snaží o kolektivní sběr papíru, plastu nebo kovů. Vydělané peníze pak investují třeba do učebních pomůcek. S masovostí sběru z dob komunismu se to ovšem nedá vůbec srovnat. Přece jen nyní nemusíme hromadit staré krabice a časopisy doma, ale průběžně je můžeme nosit do tříděného odpadu…

Móda za socialismu: Po čem všichni toužili a co nešlo dostat