Článek
Zatímco dnes už o pátečních odpoledních mnohé kanceláře zejí prázdnotou a lidé z měst hromadně odjíždí na víkend, pro generace našich rodičů či prarodičů bylo úplně normální chodit do zaměstnání i do školy také v sobotu. Nikdo se nad tím tehdy nepozastavoval. Vždyť šestkrát do týdne se pracovalo už v 19. století a nic se na tom nezměnilo ani za první republiky. Jedinou novinkou bylo v roce 1918 zavedení „pouze“ osmihodinové směny.
Velmi krátký víkend
První změna nastala v roce 1956, kdy byla sobotní pracovní doba zkrácena na šest hodin. „Pamatuji se, že rodiče chodili v sobotu do práce zhruba jen do půl druhé odpoledne,“ vzpomíná paní Marie narozená na začátku 50. let minulého století. „Ale stejně to byly dost krátké víkendy. Byl to pořádný fofr, když jsme chtěli někam jet,“ dodává. Další obměny byly uskutečněny o deset let později, kdy tehdejší režim experimentoval zavedením nejprve jedné volné soboty v měsíci a pak se chodilo do práce ob sobotu.
Děti na cvičení, dospělí do kanceláří
Skutečná revoluce ale přišla v září roku 1968, kdy byl, a to ještě dříve než kupříkladu ve svobodném Rakousku, zaveden pětidenní pracovní týden. V souvislosti s invazí vojsk varšavské smlouvy to vedlo k jednomu – fenoménu chataření a chalupaření. Povinnost chodit do zaměstnání o víkendu ale neodpadla úplně. Několikrát do roka byla vyhlašována takzvaná pracovní sobota. Děti ve školách během ní často absolvovaly branná cvičení a dospělí nakráčeli do továren a úřadů. „V provozu se pracovalo, ale v kanceláři jsme se věnovali úklidu, archivaci a tak. Byl to hrozný vopruz,“ vypráví Marie s tím, že naštěstí pracovních sobot, který měly „vykrýt“ státní svátky, nebylo moc. „Tehdy byl i Štědrý den pracovní, těch svátků bylo o mnoho méně než dnes. Myslím, že těch pracovních sobot mohlo být tak pět do roka,“ loví z paměti.
Akci Z lidé zprvu vítali
Poslední víkendový den, o němž se šlo povinně do práce i do škol, byla sobota 11. března roku 1989. A poté lidé rychle a rádi zapomněli, že k odpočinku měl stačit pouhý den. Na co naopak mnozí ze starší generace dodnes docela rádi vzpomínají, byly takzvané Akce Z, tedy Zvelebování měst a obcí občanskou svépomocí. Lidé o svém volnu a zadarmo pomáhali s budováním a údržbou veřejných prostranství, budov a další infrastruktury, což bylo zejména v 50. a 60. letech opravdu zapotřebí. „Lidé hlavně z menších obcí tam nejdřív chodili rádi, protože to dělali pro sebe. Nebrali to nijak úkorně, mělo to velký smysl. Stavěli třeba vodovody nebo kanalizaci,“ líčí Marie. Během Akcí Z byly vystavěny také mnohé prodejny smíšeného zboží, některé kulturní domy a dokonce i brněnská hala Rondo.
Obrovský nepořádek v dokumentech
Později, když se z víceméně dobrovolných brigád stala povinnost vyžadovaná „kádrováky“ a zahrnující ve městech třeba i úklid sídlišť, už samozřejmě ale tak nadšení nebyli. A po revoluci pak z Akcí Z nejásali ani odborníci na různých úřadech. „Ve veškeré dokumentaci byl šílený nepořádek. Všechny ty vodovody a kanalizace nebyly správně zakreslené, nikde nebylo věcné břemeno. Pamatuji si, že vodaři byli úplně zoufalí. Takhle by to už dnes určitě dělat nešlo,“ dodává někdejší úřednice. Při pohledu na současnou zdlouhavou byrokracii byla ale mnozí tuto dobu určitě rádi vrátili…
