Článek
Dnes je absolutně běžné zajet si autem do obchodního centra, kde zákazník pod jednou střechou nakoupí vše, co potřebuje. V dobách dřívějších to však rozhodně takhle nefungovalo. A navíc byly všude fronty. Hospodyňka (každodenní nákup byl výhradní doménou žen) si tak často vystála jednu frontu v masně, další v prodejně Ovoce – zelenina a třetí třeba před galanterií… Anebo se mohla vypravit do smíšeného zboží, kde si ovšem mohla s jistotou vsadit na to, že tam rozhodně nesežene všechno.
Smíšené zboží bylo jakýmsi pokračovatelem dřívějších hokynářství a kromě potravin či drogistického zboží nabízelo i věci každodenní potřeby – kupříkladu nitě, školní potřeby či dokonce nádobí. Prodejny, které se nacházely hlavně na vesnicích, byly spojeny v družstva – například Jednota, která se později transformovala ve společnost COOP. Jež dodnes má rozsáhlou síť prodejen po České republice.
Omezená otvírací doba a fronty
V obchodem se smíšeným zbožím měli obyvatelé menších obcí teoreticky sehnat vše, co pro svůj běžný život potřebovali, realita ale byla jiná. „Je to už dávno, ale vybavuji si to dobře. Do smíšeného zboží jsem jako malá chodila nakupovat s babičkou na vesnici, kde jsme měli chalupu,“ vypráví Anna, která vyrůstala v 80. letech.
„Prodejna měla omezenou otevírací dobu, takže před dveřmi se pokaždé udělala fronta. Dospělí to brali asi jako příležitost probrat horké novinky, ale já se jako dítě hrozně nudila. Když už jsme se konečně dostali k pultu, za nímž stála dost otrávená prodavačka, většinou to, co jsme chtěli, neměli,“ líčí. „Já se ale vždycky nejvíc těšila na nějakou sladkost – červenou nebo žlutou limonádu, milované kočičí jazýčky nebo žvýkačku Pedro,“ dodává s tím, že největší trabl nastával, když v obchodě došel toaletní papír.
Do sámošky se síťovkou
Ve městech už od poloviny 50. let začaly vznikat samoobsluhy, v nichž odpadla nutnost komunikace s prodavačkou. Fronty se ale stály i zde, a to hned několikrát – na nákupní košík, u výkupu lahví i u pokladny.
„Do sámošky, která byla celá provoněná kávou, která se mlela za pokladnami, jsme chodili se síťovkou a do ní přišlo nějaké to pečivo, mléko v igelitovém pytlíku, pribináček, tavený sýr… A hodně věcí, mnohem víc než dnes, se kupovalo v prášku nebo v konzervách,“ líčí Anna. Namátkou můžeme jmenovat sušené nebo kondenzované mléko, buchty, lívance nebo třeba knedlíky v prášku a celou řadu různých konzerv. Vitana tehdy skutečně vařila za nás.
Nejlepší bylo spolehnout se na vlastní zahradu
Obliba konzerv byla ale logická. S čím mělo totiž socialistické zásobování největší problém, bylo čerstvé maso. Naplánovat si dopředu, co bude k večeři nebo o víkendu k obědu, představovalo pro ženy, které byly výhradními domácími kuchařkami, obrovský problém. Podobně tristní to bylo se sortimentem ovoce a zeleniny.
A kdo neměl vlastní zahradu, potřeboval aspoň „vlastního zelináře“, který by mu nechal takzvaně něco pod pultem. „My jsme na chalupě pěstovali brambory, cibuli, česnek i mrkev a na zahradě nám rostla i třešeň a višeň… Co jsme nespotřebovali v létě nebo se nedalo uložit ve sklepě, z toho babička s maminkou udělaly kompoty, které jsme pak jedli celou zimu,“ dodává Anna ještě jedno specifikum let minulých.
