Blafy ze školní jídelny: Kejda zvaná žemlovka a smradlavá mléková polévka. Vzpomínáte?

Snad na každém školním srazu se to dříve či později dostane na přetřes. „Pamatuješ na tu bílou polívku? Vždycky strašně smrděla.“ „A co to v ní plavalo?“ „Fazolky! Fuj!“ „Pro mě byla nejhorší haše!“ „Co to bylo?“ „Nevíš? Taková ta divná rozvařená věc bez chuti, asi rozemleté vařené maso nebo co.“ „Já měla ráda buchtičky s krémem. Nejhorší byla játrová omáčka…“ A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho.

Školní jídelna je skvělé téma, kterému se dnes mnozí s chutí zasmějí, ale tenkrát to taková švanda nebyla. Zvlášť když nad vámi stála družinářka či učitelka a nutila vás tu už dávno vystydlou „lahůdku“ zvanou oběd dojíst. Snaha socialistického školství neplýtvat jídlem byla sice chvályhodná, ale mnozí z toho mají nějaké malé trauma dodnes.

„Nikdy v životě nedám do pusy vařený paprikový lusk,“ svěřuje se padesátiletá Eva. Někdy ve třetí třídě ji učitelka nutila dojíst plněnou papriku s rýží v rajčatové omáčce. „Řekla mi, že to dojím, jinak že neodejdu. Já to dala do pusy a strašně mi to nechutnalo, tak jsem jí řekla, že to jíst nebudu. Stála nade mnou strašně dlouho, já jen zírala do talíře. Celé to bylo divně cítit a já věděla, že to nedám,“ říká Eva. Nakonec prý mohla jídlo odnést, ale zážitek má vrytý do paměti navždy.

„Zkušenosti ze školních jídelen se výrazně liší nejen podle doby, ale také školu od školy. Někdy to byli nadšenci, kteří z mála dokázali udělat úžasné obědy, jindy to bylo zoufalé,“ uvedl pro Českou televizi historik Martin Franc.

Jídelny mělo na starosti přímo ministerstvo školství a na školní stravování se vztahovaly různé závazné normy. Ukazatelem, kterým se musely dle vyhlášky řídit, byla fyziologická výživová norma. Chuť v podstatě nikoho nezajímala. Limitující byla samozřejmě i cena, proto se vařilo převážně z nejlevnějších surovin.

Odtud vzešla nechuť k hovězímu masu (vařilo se převážně z předního a nedalo se rozkousat), vnitřnostem nebo nedobrým omáčkám, které byly zahuštěné moukou. O tom, že by byly ochucené dobrým vývarem nebo třeba čerstvými bylinkami, si mohly děti nechat jen zdát.

Řízek nebo pečené kuře bývalo ve škole k obědu opravdu jen zřídka, většinu jídelníčku tvořily dobroty jako játrová omáčka, rozmáčená žemlovka nebo velmi „oblíbené“ plíčky na smetaně. Což byly, kdo si nevzpomíná, podušené vepřové plíce, někdy i hovězí jazyk nebo srdce v omáčce, která chutnala především po mouce a mléku. Hodně populární bývala také hrachová kaše a čočka se střílela po spolužačkách…

Mnozí si jistě vzpomenou i na rozvařenou růžičkovou kapustu, maso v mrkvi či těstoviny uvařené na kaši uvařené s UHO, tedy univerzální hnědou omáčkou.

Naopak radost udělaly buchtičky se šodó, respektive s pudinkem, leckomu chutnala i krupicová kaše. A zapomenout nelze ani na „rýžový nákyp“! Rýže nasladko zalitá šťávou a smíchaná s naprosto rozměklými švestkami z kompotu patřila také ke zlatým hřebům nabídky mnoha školních jídelen. A jaké bylo vaše oblíbené jídlo?

Když nebylo nic, vzácné bylo všechno. Za socialismu se sbíral papír, byliny i pomerančová kůra