Hlavní obsah

Irena Obermannová: O babičkování i ženách po padesátce

Foto: Profimedia.cz

Irena Obermannová působí křehce, ale má za sebou pády na dno, které ji posílily. Je feministka, otevřeně mluví o erotice žen po padesátce. Je milující babičkou, zajímají ji sociální sítě i procházky v přírodě. Jací jsou podle ní dnešní mladí a starší muži a proč si Babičku vydala sama?

Článek

Spisovatelku a scenáristku Irenu Obermannovou asi není třeba příliš představovat. Někteří znají její knihy (např. Deník šílené manželky nebo Divnolásky), včetně té, která byla velmi kontroverzně přijata (Tajná kniha). Mnozí viděli seriály podle jejích scénářů (Život je ples nebo třeba Trapný padesátky).

Je maminka dvou dcer, milující babička, feministka a její otevřené názory leží mnohým lidem v žaludku.

Rozhovor jsme vedly online, protože Irena Obermannová v poslední době ráda utíká z města na svou chalupu, kde píše, stará se o vnoučata nebo chodí do přírody. Povídaly jsme si o nové knize, vydala totiž Babičku. A jsou na ni báječné ohlasy.

Na úvod chci pogratulovat! Vdala se vám právě dcera Berenika, jaké to bylo?

Krásné! Svatebčané říkali, že je to prý svatba jako festival. Byla to veselka veselá. A přitom tak přirozená! Moc jsme si to užili.

Vaše rodina drží obdivuhodně při sobě a často mluvíte o matriarchátu. Jak mezi vás zapadli partneři dcer a malí vnuci?

Sama jsem překvapená, jak k nám pasují. Moji zeťové jsou totiž feministé, dokonce někdy větší než já. Na některé machistické postoje českých mužů jsou mnohem háklivější. A ejhle, vůbec jim to neubírá na mužnosti, naopak. Jsou zkrátka báječní.

Foto: Profimedia.cz

Irena Obermannová s dcerou Berenikou (30)

Vnímáte posun? Jsou dnešní muži jiní?

Nemohu generalizovat, ale pokud bych soudila podle vzorku svých zeťů a mužů, které vidím kolem sebe, tak tam velký posun určitě je. Ale pohybuju se v určité společnosti…

Dnes je třeba samozřejmostí, že vše je na půl. Dělí se péče o domácnost i o děti. Všechna moje vnoučata mají ke svým otcům blízký vztah. Mužům, které kolem sebe vidím, nevadí, že jejich ženy chtějí pracovat a pomáhají jim skloubit rodinu i povolání.

Domnívám se, že společnost potřebuje i ženský přístup k práci a každá žena by měla mít na výběr, jestli zůstane s dětmi doma, nebo se bude dál věnovat i své profesi, svému rozvoji. A protože náš stát toto příliš nepodporuje, je to na rodině, aby to mladým matkám umožnila.

Nezměnily se i ženy?

Hodně! Až jsem z toho někdy překvapená, jak jsou jiné, než jsme byly my. Podíl partnerů na domácnosti berou jako samozřejmost a neklaní se jim za to po pás. Jsou sebejisté a svobodomyslné. Líbí se mi.

Vyšla vám kniha Babička a vy jste si ji vydala sama.

Ano, vydala jsem se na dobrodružnou cestu a je to příjemně překvapující. Po dvacáté druhé knížce se konečně dozvídám, jak se vlastně kniha dělá jaksi od plenek, starám se o ni opravdu jako o miminko se vším všudy. Na přání ji čtenářům sama zasílám, ale koupit si ji mohou i v knihkupectvích, dala jsem ji i do klasické distribuce.

Foto: Archiv Ireny Obermannové

Knížku Babička vydala sama a věnuje jí i sobě veškerou péči. Mnozí ji od toho odrazovali a věštili, že to nezvládne. Vytřela jim zrak

Proč jste tentokrát nevydávala přes nakladatelství? 

V karanténě mi začalo připadat, že možná přichází doba, kdy člověk bude jen sám za sebe. Napadlo mě, že bych měla zkusit něco nového, protože celý svět hledá nové cesty. Není to nic proti mému nakladatelství Albatros, ale samozřejmě sama svoji vlastní knihu hýčkám a rozmazluju. Oni mají mnoho autorů. Zjišťuji, že já vím nejlépe, co přesně tahle knížka vyžaduje, platím si reklamu, dělám si PR, paní spisovatelce vynadám, pochválím ji, odvezu ji na čtení, zaplatím – prostě všechno.

Pandemie je i jedno z témat knížky, ale ne hlavní. Jak byste Babičku popsala vy?

Je to především velmi otevřená knížka o ženách v mém věku. Dokonce si troufám tvrdit, a mnoho žen mi to napsalo, že jiná taková knížka u nás není. Taková, která by natvrdo, pravdivě a zdá se, že přesně, popisovala pocity žen 50+. Tenhle věk je neprobádané území a tyto ženy bývaly považovány za odepsané, po stránce pracovní i z hlediska přitažlivosti. Tak to jsem se rozhodla rozmést na padrť.

Takhle knížka je také o babičkování, které k tomuto věku patří. Sama jsem se babičkou před čtyřmi roky stala, dnes mám tři vnoučata. Je to i příběh o smrti, protože jsme ve věku, kdy nám odcházejí rodiče a smrt je mnohem konkrétnější, bolestnější, osobnější, bližší. V neposlední řadě je o pátrání po vlastní minulosti, po rodinné historii. Hrdinka totiž zjistí, že její babička nebyla její babička, že měla ještě jednu…

Proč se o ženách padesátnicích málo píše?

Společností hýbal a stále hýbe kult mládí, i když už se objevují na obálkách prestižních módních časopisů i staré, šedovlasé modelky. Ženy 50+ nebyly zajímavé, staly se neviditelnými. Pro muže. Ale tělo, které se mění, může být krásné a dokonce i přitažlivé. Vrásky přibývají, ale přibývá i moudrosti, klidu, vyrovnanosti. Ženy v tomto věku jsou dnes stále aktivní a díky zdravému životnímu stylu a lékařské péči vypadají jinak než jejich matky ve stejném věku, nejsou to babky v šátku a o holi.

Chtějí být vidět, bojují s věkem a leckdy vypadají podstatně lépe než jejich muži. Mají erotický život a netají se tím. Jako by říkaly: Konečně! Konečně můžeme být sobecké a starat se víc o sebe.

Sebeláska a určitá sobeckost jsou velkými tématy současnosti. Jak to máte vy?

Stejně. Sice teď dcerám opravdu hodně pomáhám s dětmi, ale už to dávno nemám na hranici sebeobětování.

Nejsem oddanou služebnicí, ale pomáhám, protože to dává smysl. Být s vnoučaty mě posouvá, je to ozdravné a zábavné. Ale i únavné, samozřejmě. Umím si ale vymezit hranice, v hlavě i v srdci. Nezapomínám na sebe, pečuji o sebe, vzdělávám se. Naučila jsem se například vše okolo produkce knížky, ač si mnozí mysleli, že budu nemožná. Učím se jazyky, dělám jógu. Celoživotně se vzdělávám za pochodu, protože musím mít přehled kvůli práci, jsem scenáristka.

I tou potřebou pořád se něco nového dozvídat se lišíme od mužů v tomto věku. Mí pánští vrstevníci zastydávají, nestíhají, bývají často zatrpklí. Stávají se z nich takoví věční nadávači na poměry. Ženy naopak umí držet krok.

Foto: Archiv Ireny Obermannové

Že by měla zpomalit, že na to má věk? Irena Obermannová si myslí opak a zvládá toho víc, než když měla malé děti

Velkým tabu je i sexualita žen po padesátce. Vy říkáte, že jste solitér, ale ráda risknete další milostné zklamání… 

Pokud jde o vztahy, odmítám se poučovat a být poučitelná. Chci žít naplno, do všeho se vrhám po hlavě. Tak to bylo s vydáním knížky i se vztahy. Zamilovávám se a odmilovávám…

Byla jsem mnohokrát zraněná, ale mám slušnou schopnost rekonvalescence. K novému vztahu přistupuji tak, jako kdyby se mi nikdy nic nestalo, jako bych nezažila žádný rozchod.

Na Databázi knih má Babička krásné recenze. Nebylo to tak ale vždy. Jak vnímáte kritiku a hejty?

Dostala jsem tolik po hubě s jednou knihou, že mě to naučilo se z toho nezbláznit. Trvalo mi to, ale už to umím.

S Babičkou máte pravdu. Tolik krásných vzkazů jsem nedostala nikdy. Možná je to tím, že jsem dala ženám pocit, že v tom nejsou samy. Že nejsou jediné, kdo stárne, komu je smutno, komu umřela maminka. A že je dobré o tom mluvit.

Co se týče recenzí, já beru vážně ty od lidí, kteří sami dělají uměleckou činnost. Jsou vnímaví a neřeší pitomosti, třeba jestli se kniha nějak podezřele dobře nečte, nebo se moc neprodává.

Obecně ale myslím, že úroveň recenzí v Česku není až na výjimky moc dobrá, a to vůbec nemluvím o sobě. Naši kritici umí hodnotit náročná umělecká díla. Ale už ne věci, které jsou takzvaně popové, jako třeba filmy pro lidi, televizní filmy, knížky.

Na Babičku nevyšla ani jedna recenze. Mám z toho trochu poťouchlou radost, protože to byl takový můj test: jak si ji vydávám sama, tak jsem prostě nerozeslala žádné recenzní výtisky. Řekla jsem si, že jestli o ní chtějí napsat, tak si ji budou muset koupit nebo si o výtisk napsat. Zkrátka vyvinout drobnou aktivitu. Nevyvinuli.

Objevily se kritické postoje k názvu knihy…

Někteří lidé měli problém, že už máme tu slavnou a nedotknutelnou Babičku. To mě netrápí, mám dojem, že tyhle školometské názory zastávají především ti, kteří nic od Boženy Němcové nečetli, protože jinak by tušili, že ona sama téměř permanentně někoho pohoršovala. Myslím, že mám právo psát o svých babičkách i o svém babičkování, jak chci, a mohu klidně použít název, který je dávno volný.

Navíc se touto knihou k odkazu Boženy Němcové hlásím, dělala jsem to i v jiných svých knihách, je to moje oblíbená autorka.

Co vaše dcery, mluvíte spolu o práci?

Mluvíme a hodně si nasloucháme, obě jsou pro mě zajímavé a tvrdé kritičky. Jako já k nim, až mě někdy mrzí, že nejsem vždy a vším okouzlená matka.

Foto: Archiv Ireny Obermannové

Na svůj věk nevypadá? Ona si myslí, že na svůj věk vypadá. A vypadá dobře

S maminkou jste měla blízký vztah, a ani po její smrti jste neměla pocit, že mezi vámi zůstalo něco nedořešené. Máte to tak i s Rozálií a Berenikou? 

To, že jsme k sobě otevřené, neznamená, že o sobě víme vše. Naopak, náš vztah je založený na taktnosti. Do mnoha věcí se vzájemně nemícháme, nemluvíme o nich. Vztah s dětmi je hlavně o lásce.

Řešíte u sebe, jak vypadáte nebo jaké máte tělo?

Zajímá mě kalokaghatia, spojení krásy těla i duše, to je opravdická krása, v antice to věděli.

Já o sebe pečuju tak zhebka a nestojí to moc peněz. Běhám, ale hodně pomaličku a výhradně v přírodě. Jógu cvičím každé ráno, ale jen asi tak pět minut. Pokud jde o obličej, matlám se, ale ne drahými krémy. Pokud bych měla něco ženám poradit, tak aby se hlavně snažily líbit samy sobě, což souvisí i s naším duševním rozpoložením, láskyplně o sebe dbát. Ale jestli o sebe někdo nedbá, tak jsou to muži v mém věku. To je vážný! Většina z nich jsou břichatí páprdové.

Péče o své tělo ale i ducha souvisí se způsobem, jak jíme. Já jím celý život zdravě, protože mi to prostě chutná. Ale pravda je, že najednou jsem zjistila, že mám o osm kilo víc.

Jak se to stalo? 

Prý věkem. Já totiž začala těch šíleně zdravých věcí jíst hrozně moc. Nějak mi víc chutnalo.

Říká se Na svůj věk vypadá dobře…. Co vy na to?

To je příšerná věta stejně jako „Na to, že má tři děti... má výbornou postavu.“. To asi vymysleli muži a ženy to opakují.

Já chci vypadat na svůj věk. Nechci být blonďatá stará princezna. Jsem pyšná na své vrásky. Ale chci vypadat na svůj věk teď a tady, v době mladých babiček jednadvacátého století.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek