Hlavní obsah

„Panelstory“ za socialismu: Za bydlení v paneláku byli lidé kdysi vděční. Jak se v nich žilo?

Foto: Karas Jiří, ČTK

Foto: Karas Jiří, ČTK

Umakartové jádro, společný mandl i kamarádi přímo na patře. Tak by se daly shrnout některé z rysů panelových sídlišť. Během boomu jejich výstavby v tehdejším Československu vyrostlo víc než milion bytů. Mnozí lidé díky nim poprvé nemuseli nosit ze sklepa uhlí, na druhou stranu ale poněkud chybělo soukromí. Stěny byly tenké a všichni věděli, co dělá soused.

Článek

Dnes se často mluví o nedostupnosti bydlení, zejména pro mladé lidi – ceny bytů se pohybují v nepředstavitelných částkách a také nájmy jsou tak vysoké, že ani to si většina z nich nemůže dovolit.

Za socialismu byl ovšem s bydlením také problém. Nájemné sice bylo levné – tvořilo zhruba jen šest procent ze mzdy, ovšem bytů či domů bylo málo. Sice se nějaké uvolnily hned po válce díky odsunu sudetských Němců, ale dlouho se téměř nestavělo a v polovině 50. let už byla situace naprosto neúnosná. A tak se začala v masivním měřítku budovat sídliště z prefabrikovaných panelů.

Nehezká, ale rychlá výstavba

Už tehdejší propaganda si uvědomovala, že je tato výstavba fádní, nehezká a leckdy připomíná spíše kasárny. A domy měly mnohdy i celou řadu technických nedostatků. Někde se vzdouvala podlahová krytina, jinde nešlo pevně dovřít okna a do bytů táhlo, anebo naopak těsnila moc a v jejich okolí se tvořila plíseň.

Na druhou stranu se bytů jen za roky 1956 až 1960 podařilo postavit víc než 180 tisíc a v pětiletce od roku 1976 do roku 1980 dokonce víc než 400 tisíc. A dodnes u nás žije v panelových domech, už samozřejmě z velké míry zrekonstruovaných, tři miliony lidí.

Foto: Krejčí Bedřich, ČTK

V 60. a 70. letech se jako o život stavělo po celém Československu. Takhle rostly paneláky na pražském ProsekuFoto: Krejčí Bedřich, ČTK

Byt v paneláku jako vysvobození

„Já jsem se s rodiči do paneláku na libereckém Františkově stěhovala v roce 1971 a musím říct, že pro maminku s tatínkem to bylo hotové vysvobození. Předtím jsme totiž bydleli sice v krásném a velkém, ale šíleně studeném bytě ve vile po Němcích. Tam byla pořád zima a bylo dost namáhavé neustále topit uhlím. A tady najednou bylo ústřední topení,“ vzpomíná Svatava, které v té době bylo necelých dvacet let.

A lidé byli zprvu za možnost usadit se na sídlišti vděční. „Tehdy to bylo považované za lepší bydlení. Až teprve když se začaly rekonstruovat starší domy, tak se o panelácích začalo mluvit jako o něčem horším,“ dodává.

Domů se chodilo v holinkách

Pro budování sídlišť bylo typické, že nejprve se postavily domy, do nich se nastěhovali jejich obyvatelé a teprve potom se dodělávalo vše okolo.

„Z domu se chodilo bahnem v holinkách, z nichž jsme se pak přezouvali do lodiček. Navíc chyběly názvy ulic a u domů čísla popisná. Takže najít třeba přátele, kteří se nastěhovali na nové sídliště, bylo hotové zoufalství. Všechny ty domy byly stejné, stejně šedivé…“ popisuje pamětnice. „A orientovat se pak na takových sídlištích, jako bylo třeba pražské Jižní Město, bylo prakticky nemožné.“

Při nastěhování byla v bytech celá řada nedodělků. „Vzpomínám si, jak jsme žiletkou z oken škrábali cákance od malty, také nebyly dodělané prahy a obklady v kuchyni a dělníci nám omlátili vanu,“ líčí Svatava.

Foto: Korčák Vít, ČTK

Děti měly díky sídlištím partu kamarádů po ruce. A venku nějakou tu kovovou prolézačku či prostě jen klepač na koberce na hraníFoto: Korčák Vít, ČTK

Sousedi v kuchyni

Velká řada panelových domů měla takzvané bytové jádro – dopředu připravený umakartový základ koupelny a záchoda, který se pak celý vmontoval do bytu. Stavitelům to ulehčovalo práci, ale kvůli tenkým panelům, stoupačkám a právě i jádru si sousedé „viděli až do kuchyně“ – v panelácích bylo totiž všechno slyšet. Věděli jste, kdo se pohádal i kvůli čemu, zda se dívá na televizi nebo že právě spláchl.

Jinak byly byty standardně vybaveny kuchyní, odděleným obývacím pokojem a pokoji. A na rozdíl od těch dnešních některé z nich také ještě šatnou, spíží či dokonce kumbálem. V domě pak ještě mohli obyvatelé využít sklepy, kočárkárnu nebo společný mandl.

Spousta vrstevníků v jednom vchodě

A co bylo pro paneláky také typické, byl podobný věk jejich obyvatel, kteří v nich zakládali rodiny. „Když jsem byla holka, tak to bylo skvělé. V jednom vchodě bydlelo hned několik dětí, takže stačilo zazvonit na pár zvonků a bylo si s kým hrát,“ vypráví o generaci mladší Anna.

Společné lítání venku nebo třeba návštěvy nebylo potřeba dopředu domlouvat. Jiná věc však je, že tyto ratolesti vyrostly a vylétly z hnízda a populace na sídlištích zestárla a změnily se jejich potřeby. Domy do čtyř pater, které se tehdy budovaly, nemusely být vybaveny výtahy, chybí bezbariérové přístupy i chodníky či lavičky v ulicích. A kupříkladu také dobře dostupní lékaři…

Načítám