Článek
Když dnes vejdete do jídelny na běžné základní škole, ve většině případů vás přivítá světlý, čistý prostor, ze kterého je mnohdy vidět do kuchyně plné naleštěných moderních přístrojů. Děti mívají na výběr ze dvou až tří jídel, která mají stanovené nutriční hodnoty. Což se o obědech před rokem 1989 mnohdy skutečně říct nedalo…
Než oběd, raději dobrovolný hlad
Zatímco dnes si školáci z pohodlí domova klidně na měsíc dopředu zvolí z plánovaných obědů, které si pak před vchodem do jídelny „čipnou“, tehdejší žáci měli papírové lístečky a jídelní lístek vyvěšený ve škole. Když na něm objevili jídlo, o němž tušili, že pro ně bude nepoživatelné, měli jedinou možnost: na dobu oběda se někam „zašít“ a zůstat o hladu. Pokud už totiž vstoupili do nezaměnitelným odérem naplněné jídelny, nemohli uniknout pozornému pohledu dozorujících učitelek a vychovatelek. Plýtvat cennými surovinami bylo nepatřičné, a tak byly děti nuceny sníst vše, co měly na talíři.
V mnoha školních jídelnách to zdaleka nebylo tak zlé, jak to líčí pamětníci. Kuchařky se snažily vytvořit za daných podmínek co nejlepší jídlaFoto: Galgonek Vladislav, ČTK
Umatlané příbory a otlučené skleničky
Samostatnou kapitolou byly fronty na výdej oběda. Potkávali se v nich věkově rozdílní žáci jedné školy a ti mladší museli projít sítem „přírodního výběru“: pokud to dozor neohlídal, často byli bezohledně předběhnuti staršími studentíky. A když už se konečně dostali k tácům, nebýval to příliš radostný pohled.
„Když se řekne školní jídelna, vzpomenu si na umatlané hliníkové příbory a takové ty skleničky à la ‚soudruzi z NDR‘, mnohdy dost otlučené. A taky na tácy otřené jakýmsi dost smradlavým hadrem. Podobně působily i samotné stoly s plastovým ubrusem a nějakou umělou květinou plnou prachu. Prostředí vyloženě povzbuzující chuť,“ vzpomíná na svá školní léta v tehdejším Československu Anna.
Málo masa i kvalitních brambor
Ani na ostatní vybavení, nebo dokonce na samotné kuchařky nebyl právě utěšený pohled. Stoly a židle vrzaly a kývaly se a výdejkyně jídla si s hygienou někdy moc hlavu nelámaly. „Vždycky mi přišly takové neupravené, upocené. Na všechno sahaly holýma rukama. A dodnes se odporem otřesu, když si vzpomenu na otevřené obří bandasky, do kterých se shrnovaly zbytky, které se přes přísný dozor odvážlivci odhodlali vrátit,“ popisuje Anna.
A o nic víc lákavé nebývalo ani samotné jídlo. Nutno podotknout, že jeho (ne)kvalita většinou nebyla zaviněna neschopností kuchařek. Jako všude, i ve školních jídelnách vázlo zásobování. Když měla vedoucí jídelny dobré konexe, děti se najedly lépe, ovšem když měla známostí na správných místech málo, málo bylo i masa, ovoce, zeleniny nebo třeba dobrých brambor. A tak se stále dokola vařila UHO (tedy univerzální hnědá omáčka) či jakási „rajská“ s kouskem nepoživatelné flaksy s kolínky nebo bramborami.
Dávné školní jídelny jsou obestřené jakousi „hrůzostrašnou“ pověstí… Je ale fakt, že tlak na dojídání byl obrovský už v mateřských školáchFoto: Galgonek Vladislav, ČTK
Odstrašující příklad do života
Coby polévky, které mají být výživným základem stravy, se vařívaly takové dobroty, jako byla mléčná, drožďová nebo krupicová, které u mnoha dětí moc úspěchu nesklidily. „Mně na základce hrozně chutnala špenátová polívka a nutila jsem ji doma vařit i maminku, ta to ale jako kuchařky nikdy neuměla. Zřejmě ji dělala moc poctivou,“ směje se pamětnice.
„Kromě toho jsem měla ráda ještě dukátové buchtičky. Tehdy to byl vlastně malý zázrak – něco jiného než kus nepoživatelného hovězího v jakési omáčce,“ dodává Anna s tím, že se na ní toto stravování natolik podepsalo, že později již školní jídelny navštěvovat odmítla, a to jak na střední, tak na vysoké škole. A určitě není sama…
